Přeju ti všechno nejhorší a chci, abys zemřel

Dodnes nevíme jistě, kdo je vlastně ve skutečnosti Olga K. Jisté je ale jedno. Když se za ní konečně zaklaply dveře, a my s úlevou shledali, že už jí nikdy neuvidíme, to největší rodeo mělo vlastně teprve začít. Olga K. nebyla děvče z tohoto světa. Postavou drobná, poněkud shrbená osůbka neurčitého věku, s mizerným vkusem a špatným šatníkem, proplula našimi dny jako postava z hororu, které se každý snaží vyhnout, neboť tuší, že za nehty podobnému člověku zahnívá hodně tajemného. O překvápka nebyla nouze.

25.11.2010 Olga na svém facebooku popisuje, co provede s naším domem a námi. Seděla přitom u našeho počítače v naší kuchyni, čelem k nám.

Co jsme zpočátku považovali za nevinný omyl, ukázalo se později být ve své neoblomnosti strašidelnou noční můrou. Olga K. tak například zásadně svoje věci neprala, ale vyvářela, neboť měla strach z nemocí a bakterií. Stejně úzkostlivě se vyhýbala naší kuchyni, což se Kamily poměrně citlivě dotýkalo, neboť byla zvyklá, že jídlo, které s láskou připraví, by mohl host jejího domu alespoň ochutnat. Ne tak ale Olga K. Nejedla nic z toho, co jsem já nebo Kamila uvařili, živila se zřejmě pouze směsí sucharů a čokolády, k níž měla v naší spíži neomezený přístup.

To jsou věci, nad kterými mávnete rukou, stejně jako nad skutečností, že množství horké vody, které padlo na její rutinní koupel prakticky denně, spotřebovala běžně celá naše pětičlenná rodina dohromady. Naše náklady vzrostly nejen o její gáži, ale pochopitelně i energie, které uměla užívat vskutku velkoryse. I na to by se člověk vykašlal, pokud by ovšem vše bylo vyváženo tím, že splní účel, pro který jsme ji najali. Ale ona bohužel měla svou hlavu i v tomhle směru.

Jedním z jejích úkolů byly pravidelné denní procházky s Vítkem, u nichž jsme si přáli, aby trvaly alespoň jednu hodinu. Záhy se ale ukázalo, že namísto tří dětí se naše rodina rozrostla o další přerostlé, nevychované, líné a zpupné děcko. Nevím, jak to dokázala, ale nikdy nebyla oblečená na procházku včas. Pravidelně jsme čekali, než se obuje, a když se konečně obula, musela se jít ještě vyčůrat. Vítek stál připravený, navlečený v chodbě s jedním z nás, a čekal, až se Olga K. vylulá. Dost často to trvalo tak dlouho, že se zpotil a spustil vyrvál. A nikam se nešlo. Děs.

Olga K. ovšem byla mistryně jazyka a uměla skvěle zahrát na city. V citovém vydírání byla virtuózka, a tak například, když poměrně brzy po svém nástupu k nám Kamila shledala, že takhle to asi nepůjde, a chystala se k tomu, že si o tom s Olgou K. důkladně promluví, vycítila to Olga K. šestým smyslem a předvedla nám divadlo, na které jsme nebyli připraveni. Asi tak hodinu před rozhovorem, na který se Kamila vnitřně urovnávala celý den, požádala nás Olga K. o půjčení telefonu, aby mohla zavolat své matce. Odešla do dětského pokojíku, ale nedovřela za sebou dveře. Na základní škole jak já, tak Kamila, učili jsme se rusky. Docela obstojně jsme rozuměli, co povídá. Mluvila se svou matkou o tom, jak jsme skvělí lidé, jak jí máme rádi, jak se tu má dobře, děti že jsou skvělé a jak je miluje. Kamila to vzdala a místo vyhazovu pouze Olgu K. požádala, aby se trochu víc snažila. To se opakovalo v různých obměnách několikrát, než jsme pochopili, že Olga K. se prostě rychleji než za 30 minut obléknout neumí, a že čůrat bude každých deset minut bez ohledu na to, jestli jedeme autem po dálnici, nebo jsme zrovna v supermarketu.

Také měla pocit, že mezi nezadatelná lidská práva, která by měla mít i ona, patří například občanství Evropské Unie. To, že se narodila v Bělorusku, chápala jako příkoří, a to, že my jsme v EU, jako vrchol nespravedlnosti. Také měla nevyřízený hluboký citový vztah k jakémusi českému mladíkovi, kterého neustále bombardovala skypem, mailem, přes fb, z různých telefonních čísel, ke kterým se dostala, a zuřivě odmítala, že by se snad mohla dopouštět nějakého trestného činu, když je jen zamilovaná. Ten mladík podle mě chudák nevěděl, kam se před ní schovat, a dost šeredně litoval, že si s ní někdy co začal.

Litovat jsme měli ale i my, a to docela dost. Nebýt toho, že jsem v některých věcech i přes opravdu špatnou situaci zůstal dostatečně obezřetný, mohli jsme přijít ještě o víc, než jen o střechu nad hlavou, neboť to bylo to nejmenší, co nám Olga K. poté, co jsem jí definitivně vylil, přála. "I hate you. I wish you all the worst and I want you to die.", to byla poslední slova, která jsem od ní na klatovském nádraží slyšel, když jsem jí tam odvezl, pomohl jí s batohem na záda, podal jí ruku a řekl, "Goodbye, I wish you all the best".