Nechte dítku kapkat vodu

Voda na mlýn všech velkých revolt se objevila jako očko z jara na kmínku jabloně, jako kapička na konci rampouchu, jako slza v koutku oka kašpara, který se směje vlastnímu neštěstí. Hledáme pro svoje děti, jež jsou také děti dětí, bezpečný kout a chvíli v létě, kdy najdou ve stínu odvahu k rozbíjení tajemství, ať už je skryto v pískovci, kalhotkách nebo vesmíru, a ať už k jeho objevení slouží lupa, ohmataná kniha z tatínkova šuplíku nebo vlastní jazyk. Všechno nakonec stejně zůstává zakleto v čase, protože to kouzlo okamžiku vykapalo spolu s okamžikem, který jsme si dokázali pro sebe ukrást.

Vždycky na to myslím, když je mi povinností naplnit vanu pro koupel malého Vítka, který pak radostně vběhne do vody a raduje se z divných věcí, které jsem už dávno přestal vnímat. Třeba z toho, že se voda leskne, nebo že je teplá, nebo že když se vezme do dlaně, rychle z ní nějakým zvláštním způsobem zmizne. A je to jiné, než kdybyste ji zahodili; když ji zahodíte, vrátí se zpátky a potom vás pálí v očích jako čert, to je ten soused, co se pořád vzteká. Nechávám Vítkovi kapat vodu z kohoutku. Čekává na to a hned se připíďalkuje k baterii, protože ví, co bude následovat. Nevím to já, ale jeho dlaň je dřív plná, a proto ho nenechávám čekat, neboť i my, a to jsme taky děti dětí, máme rádi naplněné dlaně.

Volal jsem, hledal jsem, pátral jsem. Moje vlastní kniha, ač popsána se vší vervou, je jako špalek u ohniště. Těžko (v ní) hledat nějaký smysl, když není čím štípat, když není co štípat. A rozšťípat špalek je k ničemu, shoří rychle, ruce nezahřeje. Jen se na jejich koncích objeví krev (také v kapkách) čpící z ohyzdných podlitin.

Nevím, jestli to byla moje matka, nebo její matka, na každý pád to bylo nějaké dítě jiného dítěte, kdo mi řekl, že je dobré nechat dětem kapat vodu, protože potom je co zkoumat, čím plnit dlaň, zabít čas, rozložit světlo na jeho barvy, nechat kapat vodu, protože to nemůže ublížit ani vyčerpat, vylít nebo znehodnotit nic, co by stálo víc, než pět minut hlubokého zaujetí dítěte; které je mým dítětem, dítě dítěte na cestě k nekonečnu, které kape z kohoutku a svěřuje, že jsme tu a máme nadvládu nad kapkami. A když máme nadvládu nad kapkami, máme nadvládu též nad slzami, a potom je o moc snazší být opravdu šťastným člověkem...