Naučte ho hrát si

Jde to jako po másle. Uvědomuji si ten pokrok zejména u věcí, které jsou pro život a sebeobsluhu mého autisty důležité, a které jsou veskrze praktické. Jedná se o činnosti, které jako lidé provádíme (víceméně) automaticky, mimochodem, neboť souvisí se situací, ve které se právě nacházíme, a s cílem cesty, po které se ubíráme. Je (přeci) logické, že při odchodu z domu si obujeme boty, oblečeme kabát a prší-li, informovanější jedinci si vezmou deštník. To vše, kromě posledního, je schopen se docela dobře naučit i autista, jak už jsem toho byl svědkem, bohužel už ale ne vždycky úplně přesně chápe důvod, proč to má vlastně udělat.

23.2.2013 Vítek jede za babičkouPetr Forejtek

Když tenkrát Vítek vzal po několikadenní drezůře do ruky kostku a postavil jí na druhou kostku, považoval jsem to tak trochu za zázrak. Trvalo poměrně dlouho, než se tomu naučil, a další dobu trvalo, než byl schopen na sebe poskládat víc, než jen dvě kostky. Jednou jsem se musel vzdálit, a tak se stalo, že při stavění kostek dospěl Vítek do stadia, kde ještě bez asistence nikdy nebyl. Vždycky totiž, když už komín stál, rozebral jsem mu ho, odměnil ho, a nechal ho znovu stavět. Tentokrát jsem ale nebyl na svém místě, a komín byl dostaven v mé nepřítomnosti. Můj autista si ale poradil. Komín rozebral sám, a zase ho postavil. Když jsem se k němu vrátil, nestál komín vpravo, kde jsem ho očekával, ale vlevo. Pochopil jsem co se stalo, a řekl si, je to genius.

Dá se asi říci, že potom projevil další nečekanou dávku inteligence, protože poměrně brzy zjistil, že tímto, pro mě sice efektivním způsobem cvičení jeho jemné motoriky, omezuje sám sobě přísun odměnek, a brzy toho nechal. A tak, když jsem se vzdálil, abych mohl sledovat, jak rozebírá a zase skládá donekonečna komíny, buď prostě počkal až se vrátím, anebo předvedl vzteklinu rozmetáním kostek do všech světových stran.

Na tomto místě je třeba poznamenat, že práce s autistickým dítětem je někdy docela dost podobná tomu, co provádějí se svými svěřenci kynologové. Tedy s tím rozdílem, že k rozhýbání zvířete obvykle odměnka stačí, k rozhýbání autisty je často potřeba kromě odměnky ještě další osoba, která hýbe autistou tak, aby udělal co má. Autista pak s překvapením zjistí, že jeho ruka při povelu "vezmi", uchopila nějaký předmět, a že je to tak asi správně, když vzápětí přiletěl bonbon. Vážně blbé je, když malý autista nemá rád sladké, protože tím jsou možnosti, jak ho něco naučit než mu vypadají mlíčňáky, dost omezené.

Je mi jasné, že se okamžitě sešikují zarputilí obránci dětských práv, neboť používat metod, obvyklých při výcviku psů k výchově dítěte, je přinejmenším zavrženíhodné. Neméně pak to, že k označení slova, kterým s dítětem komunikujete, byl použit termín "povel". Nejsou to přeci ani stroje, ani zvířata; jakobych to slyšel. Víte, myslete si co chcete. Tohle je jedna z mála věcí, která vážně funguje, a vy byste měli být vděční, že vaše zdravé děti, hltající poznání samovolně, bez toho, abyste jim museli ovládat svaly, ji nepotřebují.

Naučte ho hrát si, protože kdo si hraje, nezlobí. Ale hrát si není totéž, co předvádí autista, když staví na sebe kostky. Bohužel to hraní si vyžaduje celého člověka, neboť se zde předpokládá, že hra se vyvíjí předem nepředpokládaným směrem, a že se přizpůsobuje okolnostem, že využívá nových podnětů, které se objevují nahodile a nelogicky. Dokonce se dá asi říci, že hra sama o sobě je nelogické počínání, neboť nesleduje pouze naplnění nějaké činnosti, nebo splnění nějakého úkolu. Naopak. Někdy o nic jiného než o hru samotnou nejde.

Autistické dítě si ale timhle způsobem hrát neumí, a obávám se, že ho to není ani možné nějak naučit. Něco jiného je zvládnout činnost nebo dovednost, než to, jakou mám právě použít v danou chvíli a v jakých souvislostech. On si totiž například náš autista klidně navleče patery ponožky, když před ním budou ležet. Nebude se zabývat tím, že má jenom dvě nohy, a že na každou patří jen jedna. Dokonce se neznepokojí ani pokud bude počet ponožek lichý, pokud budou jinak barevné, a myslím, že zůstane v klidu, i když bude jenom jedna. Rozhodně nepřijde, aby si vyžádal další.

To je ten rozdíl. My chápeme věci v souvislostech, a snažíme se je na sebe navazovat v nějaké logické vazbě. Vítek oproti tomu logiku nepoužívá tvůrčím způsobem. Pouze provádí naučené úkony bez toho, aby tím vyhověl své nějaké potřebě. Oblékne si kalhoty sám, ale je to proto, že dostal pokyn, nebo proto, že je zrovna na místě, kde už to udělal tisíckrát. Není to proto, že by věděl, že jde ven, ale je to proto, že jsem mu ty kalhoty podal. Kdyby bylo možné to udělat tak, že mu řeknu, "Vítku, půjdeme ven, tak se běž obléknout", bylo by to moc hezké, ale tak to bohužel nefunguje.

Až si začne hrát, udělá nám tím velkou radost.