Můj autista nemluví, a není to proto, že by byl stydlivý

Zjistil jsem, že pro Vítka je nesmírně užitečné to, že se nejen dostává více ven a na místa, kam nebylo možné ještě před nedávnem vůbec jít, ale i to, že se tam setkává se svými zdravými vrstevníky, a chtě nechtě je zapojován do sociálních vztahů, anebo je alespoň nucen se jich v nějaké roli účastnit. Ne vždy je aktivním účastníkem dění, protože jeho postižení mu to z principu znemožňuje, ale i když je účastníkem pouze pasivním, je to prospěšné.

12.1.2013 Africký denPetr Forejtek

Nedávno jsme po asi měsíční absenci opět navštívili hernu v nedalekém městě, kam se chodí Vítek na pár hodin týdně socializovat. Hned u vstupu do ní se odehrála scéna, o kterou se chci podělit. Protože bylo ještě zavřeno, čekal před dveřmi malý hlouček rodičů a dětí, natěšených na dávku odpolední hry a zpěvu. Obvykle chodíme na čas, a jdeme bez zdržování dovnitř, kde odehrajeme nezbytnou svlékací, čurací, mycí a utírací etudu. Ne tak ale tentokrát, bylo potřeba chvíli počkat.

Z toho nemívám radost, protože udržet rozpustilého Vítka na uzdě není vždy úplně jednoduché. Navíc je to nepříjemné, když se to odehraje v malém prostoru, kde je navíc hodně lidí, pak je to nejen trapné, ale smrdí to i konfliktem. Můj autista se totiž někdy chová jako kůzle, které nepostojí, jindy jako hadrový panák, který se zase děsně rád válí; a nějak přitom nerespektuje neviditelné bubliny soukromí, které si kolem sebe vytváří navzájem neznámí lidé, aby si udrželi v pořádku duševní hygienu.

Naštěstí k tomu, aby si jí bez vyzvání sednul do klína, si tentokrát vybral maminku, která sama přišla s malým dítětem, a nevypadala, že by jí to vyvedlo z míry. A tak jak se můj autista jako tenisák pohyboval v prostoru úzké chodby, dělal jsem mu stín, přičemž jsem se mu v předtuchách jeho budoucích úkonů snažil diskrétními pokyny zabránit v tom, aby způsobil nějakou šlamastiku. Potom se na scéně objevila malá holčička, a to co řekla, mi vyrazilo dech.

Zdvihla prstík maličké ruky, ukázala jím na Vítka, podívala se na svou maminku stojící opodál s jejím bratrem a řekla, "to je Vítek, on nemluví." Děti mě často překvapují hloubkou paměti, kterou jsou schopny reálně předvést, navíc v situaci, ve které já sám jsem zcela neschopný. Nejen že si pamatovala jak se jmenuje, což nejspíš nepoznala jen podle hadrů, které měl právě na sobě, uvědomovala si v její hloubce i nějakou jinou skutečnost, která se k němu váže více, a tu musela zdůraznit.

Vždycky mě šokovalo to, že když jsem například přišel pro Terezku do školky, a ve dveřích jsem minul nějaké cizí dítě, ono někam běželo a volalo už z dálky, "Terezka jde domů!" Podle čeho to poznalo, jak si to může pamatovat? Kolik má spolužáků a kolik různých rodičů je vyzvedává, jak se oblékají a přesto dokáže to malé dítě si udržet přehled o tom, kdo ke komu patří. To já teda takovéhle schopnosti nemám, a proto mě fascinuje, když to někdo dokáže provést s takovou lehkostí.

Maminka té holčičky řekla, "to on se jenom stydí."
"Ne, vůbec se nestydí - nemluví. Prostě nemluví." řekl jsem zase já, a nějak to ze mě v tu chvíli a v této podobě vypadlo samo. Víc už jsem neříkal, a nebylo to ani potřeba. Když vidíte pětileté dítě, tak je přeci jasné, že musí mluvit. A když nemluví, je to přece jenom proto, že mlčí, ne proto, že to neumí. To není normální. Uvědomoval jsem si, že to, co zaznělo, neslo v sobě více informace, než kolik jen nesou ta prostá slova. Na nic se už neptala, ale mohla, kdyby chtěla. Po nějaké chvíli, když se naše pohledy opět střetly, se na mě usmála. Bylo to, jakoby říkala, "to nevadí."