Můj autista má vánoce, a já s ním

Když má někdo vánoce, znamená to jinými slovy, že má z něčeho velkou radost. Proto je možné mít vánoce v červenci, třeba když se podaří dostat do limonády pár kostek ledu, nebo v únoru, když sluníčko vytáhne rtuť v teploměru někam k deseti stupňům. Mít vánoce je možné kdykoli a také prakticky z jakéhokoli důvodu, jde jen o to, jací jsme lidé, a co je tou věcí, která nás dokáže učinit šťastnými. Jen pošetilec by si dobrovolně omezil možnost mít radost na jediný den v roce.

24.12.2012 Vítek má vánocePetr Forejtek

Naopak, vyhledáváme příležitost mít vánoce co nejčastěji, neboť kalendář, tradičně skoupý k podobným příležitostem, je zároveň cosi jako zdvihnutý prst, který nečeká, tempus fugit, čas válcuje, aniž zároveň kdy existoval hmatatelněji s nastávajícím koncem jednoho, a brzkým začátkem následujícího. Rozbalujeme dárky, máme při tom vánoce, a něco nutí člověka k tomu, aby se uklidnil, protože čas je to nebezpečný, plný trhavin, otrav nepoživatinami a špičatých rybích kostí.

Můj autista sedí na balonu, pohopkává a pobrukuje si, objímá v baličáku zabalenou krabičku a my ho sledujeme s napětím, neboť podobně, jako před krátkým časem sfouknul svíčky, i nyní se má přihodit něco nového, zvláštního, kouzelného. Nejde o počet pentlí, různost papírů, tvarů a velikostí dárků, jde o to, co je jejich obsahem, z čeho vlastně má člověk vánoce, co rozbaluje, na co se těší, a čím bude překvapen. A takové překvapení může i zaskočit, jak jsme se už poučili s poukazem na tu rybí kost.

I ryba sama je dárek. Loni jsem jednoho živého kapra koupil; a nebylo to jen proto, že jsem si přál, aby moje děti v dospělosti vzpomínaly na to, jak se v čase vánoc nemohly koupat, neboť vanu okupovala oploutvená ponorka, kterou chodily zkoumat a hladit. Pro každého člověka je důležité, aby našel svou míru soucitu s druhými tvory, a to je možné pouze pokud si namočí ruce, třeba i proto, aby se přesvědčil, nakolik je to roztomilostí překypující pohádkové zvíře slizké.

Můj autista sedí na balonu, pohopkává a pobrukuje si. Z krabice, kterou drží v rukou, otrhává papír jak šlupku z banánu, a my se na něj díváme z povzdálí a říkáme si, má vánoce? Asi má vánoce. Rozbaluje dárek, sedí a nevypadá nešťastný. Ale zároveň je tak nějak nemá, protože mít vánoce předpokládá projevovat emoce. Moje malá holčička poskakuje a povykuje, běhá po pokoji, oči na vrch hlavy, objímá nás a zase běží zpátky, mizí v hromadě balícího papíru. Můj autista hopká, bručí a sleduje lustr.

Nejsme pošetilí, a tak máme vánoce po celý rok. Máme je nepřetržitě, třebaže jsou někdy slané. Máme je bez stromečku a pro menší věci. Měli jsme je včera dopoledne, když si Vítek rozbaloval dárek. Měli jsme je včera večer. To když přišel z vany, kolem boků ručník, který si vzadu přidržoval jednou rukou. Vypadal jako někdo, kdo ví, co dělá. Šel z koupele, držel si ručník, pobrukoval si a ... sledoval lustr.