Můj autista jde do divadla

Ta největší pošetilost, jakou můžete během nedělního odpoledne udělat, a která, pocházela-li by z vaší hlavy, nezbytně byste sami sebe museli považovat za poctivého idiota, je jít s autistou do divadla. Bylo-li by to divadlo žádných forem, a byl-li by zde autista hercem, nikoli divákem, a byl-li by to autista vysokofunkční, tedy takový, který se umí najíst vlastní rukou, pak by se snad dalo ještě mluvit o tom, že se těšíme na kulturní zážitek, a že se nutně nevracíme domů zničení, zbití a naštvaní. Když jde ale do divadla autista jako divák, je jisté jen jedno. Divadlo to bude velké.

29.9.2012 Vítek na procházce se psemPetr Forejtek

Můj autista jde do divadla. V divadle samém je vůbec poprvé. Dívá se kolem sebe, občas si přizvukuje svým způsobem, kolébá se, nicméně je v klidu a skladný, sedíme docela vzadu v úplně poslední řadě, ta je poloprázdná chce se mi říci, ale skutečnost je taková, že je úplně prázdná až na výjimky, které tvoří nám podobní zoufalci. Před námi je několik řad prázdných, ale jinak je v sále živo, přední řady jsou plné maminek a dětí, všechno v barevném reji.

Sál potemní, přední řady ztichnou. V poslední řadě se naopak začne boj o život. Tma je tu čísi nepřítel, a tak ten človíček, který nemůže být v takovém sudu prachu uzavřen, začíná svůj boj o svobodu. Nakonec snadno zvítězí, protože jeho rodiče nemají potřebu bojovat s celým světem, takže pro polovinu jejich rodiny se příběh z mechu a kapradí odehraje v předsálí. Když se Křemílek s Vochomůrkou probudí a vylezou zpod své peřiny, děj, který se odehrává na jevišti je daleko nedosažitelnější, než kolik jen je dáno vzdáleností sedadel.

Můj autista jde do divadla, a přestože to nebyl on, kdo zvítězil ve svém boji v setmělém sále, nemohu říci, že by věděl, o co tu běží. Možná, že kdyby chodil do divadla každý den, po několika týdnech by pochopil, že je lepší sedět v klidu a tiše, a počkat tu hodinu, než se zase rozsvítí světla. Po téhle době by možná byl schopen začít se i dívat před sebe, co se tam vlastně děje, a možná by pochopil i to, o co v tom divadle jde. Asi by to nepochopil tím naším způsobem, neboť pro nás je divadlo zábava a poučení, ale věděl by, že v divadle ti, co jsou ve tmě, sedí tiše a klidně, kdežto ti, co jsou ve světle, poskakují a dělají hluk.

Zjistili jsme, že doba, po kterou je náš autista schopen upoutat svou pozornost něčím jiným, než tím, co se děje v jeho hlavě, se dramaticky prodlužuje. Není to ještě na divadlo, protože tady musí mít alespoň dva průvodce, kteří mu neustále komentují situaci, ale už je to alespoň jako krátký krok do procházky, protože se dokáže soustředit i několik minut.