Můj autista a zimní vycházky

Zima je období roku, které nemáme příliš rádi. Všechno je studené a zmrzlé, a člověk se musí navléci do množství svazujících hadrů, aby se dostal ven. Je to období vyčerpávající a temné, kdy většina lidí šetří energií, kterou načerpali v létě, a nedočkavě vyhlíží příchod nového silného slunce, kterým by si dobili baterky. Vzduch je ledový a suchý, a kapička u nosu, s kterou zápolím, když se přinutím vyjít ven, je tím nejmenším problémem, se kterým se potýkám.

7.1.2013 Na BudačiněPetr Forejtek

Můj autista je otužilý a silný. Je to sice ještě jen mládě člověka, ale i na svůj věk už působí dojmem dobré fyzické stavby. V létě trénoval šplh po stromech, běh po cestičkách a ty dovednosti, které vyžadují větší míru koordinace, se rovněž pomalu probouzejí. Včera například namísto obvyklého pohopkávání snožmo poskakoval po jedné noze, což byl úkaz natolik nový a překvapivý, že jsme na něj hleděli s nestydatě otevřenými ústy.

Procházky, které máme tak rádi v létě, mění se v zimě někdy ve scény komických filmů, kde bezhlavě pobíhající figurky nejdříve shánějí se dohromady v úzké chodbě, potom se o překot obékají do různě barevných svršků, přičemž pro některé postavičky je navléknutí se do overalu otázkou k odpovědi příliš složitou. Potom se porůznu vracejí zpět a zase ven pro různé věci, až nakonec scéna zhasne vylidněna zcela nečekaně, a následuje střih.

Na lesní pěšině nebo chodníku města potom už zmatek pomalu vymizí, neboť zde je dostatek prostoru k tomu, aby se rozptýlily jak všechny nepříjemné dozvuky předchozí scény, tak echolalické trylky autisty, který si ještě nestačil uvědomit, že není hudebním nástrojem, nýbrž člověkem. Je-li dostatek světla, což kolem druhé hodiny odpolední ještě bývá, je možné trochu natáhnout krok a dopočítat se stovek dopadů zimáků na buben zimní krajiny.

Společně s chroupáním zmrzlého sněhu, ukrajujeme z pohledů, které se před námi otevírají do krajiny další a další řezy, ochutnáváme z barev, které bychom na paletě zasmušilého zimního umělce nehledali. Neboť je tu dostatek azuru, jemného karmínu, okru i jasné zeleně. A barvy, které k oživení chybí, doplníme my, zmatením lidských jazyků nesprávně oblečeni. Mnohé z barev je třeba osahat a ochutnat všemi smysly, nejen očima, je třeba nechat roztát sníh v dlaních.

Zimní procházky se tedy nakonec stávají příjemnou kratochvílí, neboť jsou též jediným způsobem, jak si přivodit příjemný pocit hladu, a zkřehlé prsty, které potom roztají na šálku teplého čaje, vonícího světlým příbytkem, obalí se omastkem pečeného kuřete.