Jsem slunce

Jsem věčná energie, spaluji a vysiluji. Vstávám s rozedněním a uléhám za kopce na obzoru s rozesmátým výrazem. Na mé tváři není stopy po smutku, snad jen několik málo zanedbatelných skvrn. Únavu nalze na mě poznat, to jen když se chovám zvláštně, to potom rozladím všechny elektronické aparáty v okolí i ty, kteří je obsluhují. Také lidé v mém okolí nemohou tou dobou přežít bez toho, aby se pořádně namazali. Spaluji a vysiluji.

17.9.2012 Jsem slunce a ve vlasech mám sluneční vítrJaroslav Pištecký

Jsem slunce, ale mým dnem je noc. Mým dnem je noc, kdy nespím, a kdy se točím v radosti na odvrácené straně země, neboť můj čas se nepohybuje rychlostí pozemšťana, ale je kosmický a nekonečný. Mým dnem je noc, a tak když pozemšťané spí, nabírám energii k dalšímu výronu magmatu ze svých vnitřností, abych nenechal nikoho na pochybách, že ráno opět vyjdu s plnou silou. Mým dnem je noc, v tu dobu slavím a zpívám a nikdy nespím, neboť nemohu přeci pozemšťany nechat usnout na vavřínech.

Jsem slunce, jsem žlutý knoflík na obloze, kterým se k vesmíru připíná galaxie, jejíž součástí jsou všechny malé věci, které běžně obklopují pozemšťany, ti nade mnou nemají žádnou moc, jen mě lechtají dalekohledy, ale ani tehdy nenechávám nikoho na pochybách, kdo zde opravdu spaluje a rozpaluje, kdo zde komu vypaluje rybník a zrak, kdo rozdělává ohně, promítá se ve zvětšovacích sklech, vede kapky rosy pavučinami a plní je stříbrem, a v odlescích puncuje zlato.

Jsem věčná energie, zmírám a zhasínám všechny žárovky světa, plním pokoje a elektrárenské kotle. Vařím vodu stejně jako krev v žilách pozemšťanů, rosím jejich čela a způsobuji zarudnutím, na které nejde bezbolestně položit dlaň. Jsem radost i smutek. Jsem začátek i konec každé věty, litera i tečka. Jsem slunce a ve vlasech mám sluneční vítr.