Jsem ráda, že jsi ho nedal

Když přijíždíme domů, je zvláštní tiché ticho. Když vystupujeme z auta, nikdo nemluví. Potom se Kamila ke mně přitočí a špitne, "děkuju ti, byla jsem ráda, že jsi tak mluvil" a potom se rozpláče. Mezitím Vítek olupuje ze sousedovy švestky pupeny. Než si toho všimlu, vezme několik příštích štamprlat za své. Jsme rádi, že to máme za sebou. Ne, do ústavu Vítek nepůjde. To co jsem viděl, tak to mě přesvědčilo. Ano, jsou tam tety, které se rozkrájejí pro cizí děti... Ale doma to máme lepší.

Kdyby mi to někdo vyprávěl, tak bych tomu nevěřil.

Vlastně si začínám myslet, že ten ústav je jen takové odkladiště problémů, na které už nikdo nemá, a se kterým všichni počítají. Je to hnusné místo, do kterého ti, kteří už nemůžou dál, zvracejí, a ti, kteří se pohybují poblíž, nebo mají utvělou potřebu pomáhat, směřují svoje úsilí. Rozhodně je to místo, které je v běžném dni prosto naděje, a kde, když se zrovna nepálí čarodějnice, nehoří žádné ohně. Je to to místo pod stromem, kde když zapomenete brašnu, zapadá po několka letech sněhem, a spolehlivě ji najdete netknutou.

A jak jsem cítil svoje dítě být příčinou vlastnímu duševnímu rozkladu, věděl jsem, že na tohle místo bych takové semínko nepoložil, neboť by se nikdy nemohlo vzedmout k životu. Jak mi bylo zle, do takové nouze jsem si řekl, že moje dítě nikdy nepůjde. Ona tu sice paní ředitelka nevládne, vládneme tu my, jak mi bylo řečeno, ale i tak ta realita byla dost hnusná a odrazující na to, abych se s ní mohl nebo uměl někdy smířit. A kdo mě zná tak ví, že jsem v některých věcech nesmiřitelný.

Dneska už to píšu s odstupem, a dovolím si říci, že i s lehkou ironií, ale tehdy to bylo živé, krvácivé zranění, do kterého jsem si zanesl infekci. Dneska už umím Vítka přijmout jako svého syna, jako malé dítě, které se raduje, směje a běhá, jako bytost, která mi naděluje radost a o kterou se bojím. Je to velká změna. Opravdu. Velká.

"a děkuju ti, že ses mě zastal", řekla a rozplakala se. Byla ráda, že jsme doma, i když věděla, že třeba už za pár hodin nám zase potečnou nervy. Většinou tedy tekly mně, protože jsem měl svou představu o tom, jak má vypadat náš společný život tady na konci světa, kam jsem se přestěhoval, abych si odpočinul od města a mohl se dívat do nebe, užil si přírody a klidu který nabízela velká zahrada a ovocný sad. Zatím jsme ale spíš vedli takovou malou válku, ve které jsme nemohli zvítězit.