Jedeme do SPC, sice nevím, co to je, ale odpočinu si

Nic moc jsem si od toho nesliboval. Jak už jsem řekl. Ať jsem zavolal kam jsem zavolal, všude mi říkali, že se tím zabývá někdo jiný. Když jsem si to začal psát, abych si v tom udělal pořádek, zjistil jsem, že se točím v kruhu. Najednou ale na konci toho drátu byl někdo jiný. Už tam nebyl hlas člověka, který by mi nabízel jen další telefonní číslo. Najednou tam slyším hlas osoby, která si přála nás vidět. A to byla velká změna. A ten hlas říkal, ano, my víme co s tím.

20.4.2013 Floria Kroměříž. Udělej vlastní rukou nemyslitelnéPetr Forejtek

Máme termín v kalendáři, je to až za dva týdny. Ale to nevadí, i to potěší. Vydrželi jsme doteď, vydržíme ještě dvě další neděle. Vítek se nám najednou zdá jiný. Když jsme na pět minut získali pocit, že někde pod tímhle sluncem dýchá někdo, kdo ví, jak s ním zacházet, najednou je svět hezčí. Smějeme se. Děláme si legraci ze sebe, že jsme zbytečně tak dlouho trpěli, a přitom jen stačilo použít kouzelné sluchátko. Brzo nás to ale přejde. Dva týdny jsou dva týdny, a každá vteřina je drahá.

Vítek stále nejí. Chci pomoct, ale je toho na mě moc. Kamila se bojí, že když Vítek nebude jíst, něco se mu stane, a pořád pláče. Z mých pocuchaných nervů začínají čouhat dráty. Popis mé tehdejší osobnosti bude připomínat rozvaděč po zásahu zlodějů kovů. Nejcennější prvek sice z neznalosti ponechali bez povšimnutí, ale prorazili víko, a z natrženého pupku mi teď vyvěrají cáry různobarevných střev. I tak chci pomoct, ale možná bych se raději měl sám najíst.

Po několika dnech už toho mám dost. Vím, že máme někam jet, a tam bude někdo, kdo ví, co s Vítkem dělat. Ale už to i tak trvalo moc dlouho. A stejně to nepomůže? Co jsme si slibovali od toho, že Vítka vyšetří neurolog, že ho vyšetří psycholog, nebo že mu ve fakultce v Plzni konečně udělají MR? Měli bychom něco udělat sami. Ale Kamila mě nakonec uklidní. Chci, aby mi alespoň slíbila, že zvážíme všechny možnosti. Slíbila mi to, ale pak byla určitě ráda, že jsem usnul dřív než ona.

Po pár dnech konečně jedeme do Plzně. Na periferii vystupujeme z auta a míříme k malé budově uprostřed sídliště. Zvoním na zvonek. Není možné, abychom u toho byli všichni. Kamila s Vítkem pobíhá po přilehlém parčíku. Když se dveře konečně otevřou, vidím krásnou drobnou černovlásku, snažící se uhasit moje rozpaky jemným úsměvem. Jen gestikuluji, když přichází Vítek. Nějak mi došla slova, nikdo je po mně ani nechce, a tak si mohu užít okamžik chvíle.

Tety jsou ale dvě. Chce se mi plakat. Takové štěstí. Nevím, co mám dělat, a tak se zeptám. "Nedělejte nic, jenom si sedněte a odpočiňte si", dostane se mi odpovědi.
Sedneme si a nevíme, co máme dělat. Vítek je už mezitím v péči dvou krát dvou drobných, ale jistých rukou, a tak nezasahujeme. Jedna teta sedí proti němu na malé stoličce a neustále zpívá. "Jaro je barevné, zelí je zelené, a co Vítek udělá, bum, bum, bum", podává Vítkovi paličku, ale Vítek se dívá jinam, druhá teta za ním chytne velkou teplou rukou paličku, ve které ohřívá Vítkovo ruku, a jí pak zatloukne malý zelený kolíček do dřevěné předsádky.

Chce se mi plakat. Tety jsou dvě a když začnou šachovat s kartičkami, a opatrným pohledem zjišťují, jestli může Vítek dostat kousek čokolády, jsem si jistý, že nejsme u šarlatánů. Po pár chvílích Vítek provede jako maňásek několik triviálních úkonů, odměněn laskominou.

Hezké. Ale jak ho máme tímhle způsobem naučit jíst? Nebo čůrat do záchodu? Nebo kopnout do míče? Nejí. Bojuje proti lžíci. Čůrá do plen, a o tom jak to bude dělat dál ani moc nepřemýšlíme. Nedokáže nás sledovat, natož napodobit. Čeká nás peklo. Z pekla jsme sem přijeli, a do pekla se vrátíme.