Jak jsme vrátili svobodu sýkorce

Jednoho dne, při cestě ze školky, zaujala nás u knihovny zvláštní scéna. Kolem jednoho místa, které vypadalo jako rozcuchaná tráva, poletoval zmateně, jakoby v tanci, malý ptáček. Byli jsme už napjatí z toho nekonečného čekání na jaro a každý den ráno jsme si už moc přáli shodit ty šály. Zaměstnávali jsme oči pohledy na teploměr a těšili se, jaké to bude. Jaro se klubalo z mraků prapodivným způsobem. Asi zmátlo i okolní přírodu, že i ptáci, kteří jsou uvyklí lecčemu, stávali se snadněji terčem kočičích útoků, což nás velmi skličovalo, neboť jsme ty malé létavce museli překračovat pod domovními schody téměř při každé vycházce.

13.4.2013 Terezka se loučí se sýkorkouPetr Forejtek

Naše kočky neznají slitování. Někdy si říkám, koho jsme si to vybrali za domácího mazlíčka? Krvelačnou šelmu, která jen čeká, aby zabila, nebo nezbedné kotě, které si chce jen hrát? Honí se za klubkem, a když to se promění v druhou kočku, změní se obě v chumel létajících tlapek a ostrých drápků. Na konci klubíčka obvykle vlaje dlouhý ocásek.

Když už to bylo třetí den, kdy ležela mrtvolka právě zabitého ptáčka pod schody, zdvihl jsem oči k obloze s nevyřčenou otázkou, je tohle nutné? Ztěžklo to nebe natolik, že už neunesou to ptačí křídla? Tihle si přeci také přejí usednout do hnízd a přivést na svět nový život. Nyní ale, protože zima je tak moc dlouhá, musí tápat a možná se i mezi sebou perou o zbytky ptačí stravy.

Jednoho dne, cestou ze školky, stali jsme se svědky prazvláštní události. Dva ptáčci se tam asi rvali. Jeden vedl divoký tanec, jako toreador. Točil se kolem druhého, zdánlivě už zabitého ptáčka. Ten ležel zapíchnutý zobáčkem v trávě a vysoko zdvíhal ocásek. Zima ještě neskončila, ale tohle je určitě muselo stát hodně energie. "Oni se milujou, nebo tancujou", řekla Terezka. Ale nevím, jestli to bylo tak. Jedna ze sýkorek vypadala jako v posledním tažení.

"Nesahejte na ně!" Mám pod kůží zarostlé příkazy rodičů, kteří se bojí ptačích nemocí. Na nezdravě vypadající zvíře neradno šahat, ikdyž city velí něco jiného. Marně se ptám sám sebe co dělat. Do toho Terezka začne svou o tom, že až bude velká, chtěla by být zachránkyní zvířat. Jak tak stojíme kolem mrtvě vypadajího zvířete, přemýšlím, jestli by nebylo snazší vzít nohy na ramena. Ale to nemůžu udělat. Dívají se na mě už troje velké dětské oči. Jediné, co jsem zatím dokázal, bylo, že jsem nedovolil na přichcíplou sýkoru nikomu šáhnout.

Dobrá, uvolím se nakonec, zachráníme ji. Ale nikdo na ni nebude šahat! Tímhle je jasné, že jestli na ni někdo šáhne, budu to já. Musím se s tím nějak vnitřně vyrovnat. Nesmím jí ještě víc ublížit. Nezdá se ale, že by jí něco bylo. Asi jí jenom srazilo projíždějící auto a druhá sýkora se jí pokoušela postavit na nohy. Anebo se vážně vášnivě milovaly. Kdo ví? Ale jestli to bylo to druhé, tak snad by to mohly dělat na lepším místě, a nějak kulturněji, aby neplašily děti.

Myslím, že má jenom pochroumané křídlo, pronáší jeden z chlapců, kteří se kolem sýkory, která leží pořád zapíchnutá zobákem do trávy a ocas má vztyčený vzhůru. V duchu si říkám, tys mi tu ještě chyběl. Kdyby z každého dítěte, jako jsi ty, vyrostl doktor, byli by všichni v cuku letu zdraví.

Tak putovala sýkora do krabičky a potom doma do motýlária. Po pár dnech, kdy jsme ji krmili a řádně se o ni starali, přišla její velká chvíle. Mezitím polevily deště, které by ji jistě zahubily a sluníčko opět trochu ohřálo zemi. Vrátili jsme se zpátky na stejné místo, kde jsme ji poprvé viděli v posledním tažení. A vrátili jsme jí svobodu.