Jak jsme nevyhořeli

Náš dům nevyhořel, a to přesto, že Olga K. splnila vše do puntíku, co si předsevzala. Zapnula halogenový zářič, pohodila před něj hromádku sena a nějaký papír, sbalila si saky paky a došla si před svých odchodem nezbytně na WC. Jenomže já jsem se šel už pro jistotu podívat všude, kde byla, a všechno jsem zkontroloval. Našel jsem zapnutý zářič, kupku před ním i papír, poťukal jsem si na čelo, že Olga K. je tak neopatrná, odkopnul jsem hromádku stranou, vypnul zářič, vytáhnul zástrčku ze zásuvky. Pak jsem skouknul jestli něco nezmizelo, a šel, že ji odvezu na nádraží.

21.3.2011 Vítek má klídek, konec zimy 2011Petr Forejtek

To že jste paranoidní ještě neznamená, že po vás nejdou. Vědom si dobře tohoto sousloví, opravdu pečlivě jsem zkontroloval všechno, co by tak mohla Olga K. použít jako nástroj pomsty, přičemž mě ale vážně nenapadlo, že by nám mohla usilovat o zdraví a o život. Spíš jsem si myslel, že nám bude chtít způsobit nějaké ekonomické škody, nařízne hadici od pračky, nakálí do bot, nebo nezavře vodu. Podcenil jsem ji, protože její způsob uvažování mi byl opravdu hodně vzdálený na to, abych si uměl vůbec představit, kudy se asi ubírá.

"Tohle bys měl vidět", přivítala mě Kamila, když jsem se vrátil z Klatov, kde mě Olga K. ještě svou poslední větou poslala do pekel. Nestačil jsem se divit a měl jsem dost o čem přemýšlet. Koukal jsem na profil Olgy K. na facebooku, kde stálo, "... opravdu se chci pomstít, jen nevím jak... všechno co chci, je zabít ty bastardy... nezaslouží si slitování, ale já už vím, co udělám; mají výkonný zářič, zapnu ho než odjedu, dám před něj seno a papír, a až jejich dům zachvátí plameny, budu už daleko od toho místa... zaslouží si to... udělám, jak jsem si to naplánovala..."

A tak jsem navštívil policejní služebnu. Ospalý zimní den, tma všude kolem, mladý strážník, mladší než já, mi uvařil čaj a vyslechl si můj příběh. Já jsem si potom vyslechl zase jeho, nebyl stejný, a nebyl ani jeho osobně, ale jeho bratra. Vyplývalo z něj, že "něco je opodstatnělého na tom, držet se dále od toho, co nazýváme eufemisticky východem", neboť kultura tak, jak jsme ji přijali za svou my v místě, kde jsme se narodili, nemusí být nutně zcela slučitelná s kulturou, která se rodila blíže slunce východu. Přišlo mi to hrozné, protože společně s iluzemi, ztratil jsem opět kousek naděje.

Vlastně jsme ale měli být rádi, že jsme vůbec naživu, a že Olze K. její plány nevyšly. Večer den před tím, než odjela, odehrály se u nás srdceryvné scény, za které by se na divadle nestyděl Shakespeare. Olga K. plakala, vyhrožovala, pak prosila, pak slibovala, pak plakala, pak vyhrožovala sebevraždou, vyčítala, zase slibovala a tak pořád dokola. Měl jsem toho dost. Večer, když jsme šli spát, Kamila zamkla, pak vzala židli a zapřela jí v ložnici pod kliku. Myslím, že jsme vůbec nespali, a že jsem zažil na vlastní kůži to, o čem jsem si myslel, že se to děje pouze v thrillerech.

Vše se odehrálo v době a s kulisami předpeklí, neboť v těch dnech jsem byl opravdu hluboce a z duše přesvědčen, že není na světě lejna, do kterého bych ještě nešlápnul. O tom ale, že takových je ještě dost, mě měla poučit budoucnost. Jiné věci se naštěstí urovnaly, a ještě další spláchnul tok času. Tehdejší zima v podhůří Šumavy ovšem byla temná, drsná a zdála se nekonečná...