Jak jsem zničil knihu

Je to už víc než dvacet let, přesto je tahle vzpomínka stále živá. Tichá, přísná, leč spravedlivá profesorka biologie na Gymnáziu mi tehdy zcela nad rámec svých povinností udělila malou lekci. Po té, co jsem z nějaké písemky dostal opět za pět, věnovala mi asi deset zcela individuálních sekund. V naprosto přímém, krátkém a lidském rozhovoru mi sdělila přibližně toto: "přestože profesionálně bych tomu rozumět neměla, neboť biologie je úžasná věda, lidsky to chápu, že tě vůbec nebaví. Moc ale nerozumím tomu, proč by zrovna tobě něco tak jednoduchého a logického mělo kazit průměr."

Asi se mě to dotklo, neboť jsem nad tím přemýšlel. A potom, když jsem přišel domů, postavil jsem se k problému čelem. Vzal jsem sešit s poznámkami, které jsem si při biologii průběžně psal, a hodil jsem ho do koše. Opakoval jsem si, že biologie je jednoduchá a logická, a že mi to nejde jenom proto, že to neumím vidět. A že to tedy musím dělat jinak. A protože způsob, jakým jsem to dělal dosud nikam nevedl, leda tak ke čtyři mínus, musel jsem najít nějaký jiný. Jednoduchý a logický.

Příští hodinu biologie jsem strávil tím, že jsem stopoval paní profesorku jako slídící pes a hledal to, co vykládala, v učebnici. A jakmile jsem to našel, tak jsem si to tam hodně tlustě propiskou podrthnul. Při té příležitosti jsem zjistil, že toho zase tolik není, a že se to navíc docela často opakuje, a že výsledkem jedné lekce bývá většinou ne víc než pět podtržených vět. Někdy k tomu byl i obrázek, a tím líp, ty si mi pamatujou snáz. Následující pololetí jsem systematicky likvidoval nenáviděnou učebnici, která se plnila proškrtanými odstavci a zakroužkovanými obrázky.

Netrvalo dlouho a ten postup, kdy jsem nejen dokázal sledovat to, co paní profesorka říká, ale zároveň to viděl v souvislostech, přinesl své ovoce. Před každou hodinou jsem se jen podíval do učebnice, prolétl podtrhné věty a byl jsem v obraze. Paní profesorka dělala, že to nevidí, že už si nic nepíšu do sešitu, ale že si dělám "poznámky" do učebnice. Nemohla si ale nevšimnout toho, že jsem už přestal dostávat pětky a naopak jsem byl věsměs mezi těmi, na které se mohla spolehnout, že budou umět odpovědět na její otázky.

Usoudil jsem, že učebnice mi má pomoct k tomu, abych se naučil to, co obsahuje. A jestli má přitom zařvat, pak se její osud naplní tím nejlepším způsobem. "Je ti jasné, že tu učebnici takhle nemůžeš vrátit, a že jí budeš muset zaplatit?" zeptala se mě na konci roku paní profesorka. "Uf, tak to se mi ulevilo, už jsem se bál, že jí budu muset ukradnout, abych si jí mohl nechat," řekl jsem já. Usmála se. A věřte mi, to neděla často. Tu učebnici jsem nakonec platit nemusel. Byla vyřazena pro opotřebovanost.