Clona, závoj, železná maska

Můj autista nosí závoj. Je za ním schovaný, a my ho jako člověka poznáváme pouze podle nejasných náznaků. V očích člověka se odráží duše, skrze ně je možné nahlédnout hluboko dovnitř, a je možné vidět i věci, o kterých ví jen ten, kdo jimi vidí, nebo ani on ne. Oči v závoji mají kolem sebe mlhu, skrz ni proniká jen světlý zbyteček paprsků, které jakoby cestou zakoply. Jsou kouzelně zatemnělé, jejich obrysy dávají tušit, jak krásné mohou být. V představách jeví se jako větší a hlubší jezera. 

31.1.2013 Je libo krátký sestřih?Kamila Forejtková

Pokud bychom dokázali sejmout ten závoj, zahalující přirozenost, objevili bychom bytost člověka, povahou nikoli nepodobnou kterékoli jiné nám už známé bytosti toho věku, nebo spíše mladší, ochuzenější o balast nápověd, kterých se člověku dostává v úmyslu obohatit jeho schopnosti o množství užitečných znalostí, usnadňujících společenskou existenci. Bohužel zpoza závoje je téměř nemožné se doslechnout čehokoli, na co by mohla duše reagovat jinak, než s obavami a strachem z nepoznaného. A tak se jako nebe nad vlnami povaluje nedotknutá a zranitelná.

Můj autista je podle data narození pětiletý kluk. Ale podle schopností, které projevuje v běžném životě, v něčem už dosáhl vědomostí dvouletého, v jiném tápe za jednoletým. Má na očích brýle, skrze které musí hledět na stejné věci jako my, bez možnosti je vidět. Kdyby neměl železnou masku, měl by povahu a duši člověka, jako každý jiný malý kluk. Někteří zlobí a bijí se, jiní rádi listují v kalendářích, neboť v nich je cítit běh života. Můj autista naštěstí není tak moc vzteklý jako já, často se projevuje s odzbrojující laškovnou naivitou, kterou když mu vidíme na nose, vždycky si řekneme, "vypadá jako normální zdravé dítě".

Kromě toho, že má nějakou povahu, má taky autismus. Nehledě k tomu, byl-li by sečtělý či nešika, rychlý v běhu nebo úsudku, vždycky bude jeho výkonnost přiškrcena tím, že si nebude ničím pořádně jistý, některé věci ani v životě nepozná. Některé zase nepoznáme my, že je poznal špatně, protože klame tělem, jako každý, kdo vypadá koneckonců docela dobře, zdravě, a čas od času má v obličeji i inteligentní výraz. Koneckonců znám spoustu lidí, o kterých jsem si udělal mylný obrázek jen proto, že je zrovna bolel zub, a oni pohli tím správným obličejovým táhlem.

Můj autista mě z omylu nevyvede tím, že by třeba jednoho krásného rána po příchodu do jídelny řekl "dobré jitro, měl jsem nějakou blbou etapu, ale už je to za mnou". Spíš to bude tak, že když se jeho slovní zásoba za nějaký následující rok rozšíří na jednotky slov, budeme losovat, kdo koupí dort. Každopádně je třeba mít pořád na paměti, že za tím závojem, za tou z kujného kovu maskou, a clonou nad brýlemi, je člověk s čistou povahou, který by, nebýt autismu, byl jako druzí, úplně, ale úplně normální.