Autista, kocour a klíče zabouchnuté v autě

Když už jsem vyšel ven s příběhy o zvířatech, nemohu vás ochudit o ten krátký s kocourem. Už je tomu drahně let, asi sedmnáct, tenkrát jsem brázdil silnice obstarožní hnědou Škodou 120, bylo to auto báječné a strašné zároveň. Doprovázelo mě kus života jako můj společník, jako moje milenka, dočasný bydliště i jako koule na noze. Přišel jsem k němu jako slepý k houslím, neboť mně můj otec řekl, že když si udělám řidičák, tak koupí auto. Byla sice řeč o autě, ale nakonec to byla tahle obstarožní ojetá rachotina.

Neměl jsem zrovna potřebu si vozit zadek v nějaký káře, překáží to na ulicích a žere to lidem vzduch. Byl jsem v tomhle ohledu myslím poměrně zarputilý. Jenom pěšky, všude jsem lítal jenom pěšky. A to tak dalece, že když se po roce 89 otevřely hranice, a já jsem usoudil, že pro svůj další správný duchovní vývoj bych měl vidět Paříž, naplánoval jsem si tu cestu jako pěší tůru. Spočítal jsem kolik kilometrů denně ukrojím, kolik za tím účelem budu muset nabalit vepřovejch konzerv ve vlastní šťávě, krabiček zápalek a vitacitů. Po nějaký době jsem pochopil, že mi na to dvouměsíční prázdniny nebudou stačit. Nota bene, kdybych nechtěl jít sám. To město bylo ale pro mě magnet tak silný, že jsem ten odpor nakonec udolal. Ne sice pěšky, ale stopem.

Tak ten kocour... jednoho horkého letního dne před sedmnácti lety, připadla mi povinnost dopravit milého kocoura odkudsi kamsi tím svým technickým přibližovadlem. Na křižovatce do mě někdo zezadu lehce ťuknul, nic naprosto neobvyklého, když se rozjíždí kolona a je nepřehledná situace. Nechci hledat viníka, protože se vlastně nic nestalo. Jenom jsme řidiči vyskočili z aut, pohledem zhodnotili nulové škody a zase naskočili do svých aut. Teda kromě mě. Místo abych si sednul za volant, civěl jsem přiblble na zevnitř zamčený dveře toho mýho, na ruční brzdu zastavenýho nastartovanýho auta uprostřed křižovatky, v třicetistupňovým srpnu, na zadním sedadle v přepravce černej kocour. Toho času ještě v dobré náladě.

Schopnost řešit kvízy i s tím nejmenším málem, které jde posbírat na sluncem rozpálený křižovatce uprostřed špinavýho města, se mi brzo stala klíčem pro přežití i náročnějších situací, do nichž jsem se nejenom pro svoji roztržitost často vpravoval. Stejně jsem si poradil i tenkrát. Nejenom, že kocour nezemřel v parným horku strašnou smrtí, ještě jsme i včas dojeli kam jsme měli. Lehnul jsem si za auto, pantoflí zašlápnul výfuk, motor zdechl. Pak jsem skočil k nejbližší popelnici a našel si kus drátu. A jak rychle se lze dostat s kusem drátu do starý škodovky, s tím vás nebudu nudit. Myslim, že jsem se to naučil poměrně dobře, takže jsem se za nějakej čas přestal spoléhat na to, abych si moc dával pozor na ten přitažlivej černej čudlik, kterým se zamykají dveře, a když jsem si je zabouchl, přestalo mě to rozčilovat. Dokud je kolem dost drátů, je to dobrý. Jiná éra nastala, když jsem se později stal bezdrátovcem.....

Na co jsem si vzpomněl, když jsem v pondělí cestou do školky Vítkovi kupoval chleba a zabouchnul jsem si ho v nastartovaným autě? Vzpomněl jsem si na kocoura, dráty, starý časy, svojí roztržitost, kterou jsem dal na dlouho k ledu. Stál jsem za okýnkem a zkusil jsem to na autistu poklepem. Vítku, otevři mi ty dveře... je tam takovej čudlík. Nemyslím, že by o mě věděl. Klika byla, že to bylo kousek od domova a rezervní klíče byly kde mají být... Ještě štěstí, že jsme společně s Kamilou pár dní předtím vyřešili problém, kam s nimi ... jakobychom věděli, že je budem brzo potřebovat.

PS: Pro kvízaře, Hubert z Hubertusu mě kousnul při krmení...