Autista, freska tisíce střepů

Mockrát jsme řešili (ani ne tak příliš důležitou) otázku, čím se to vlastně stalo, že se během jednoho roku Vítkův stav tolik změnil. Ještě před rokem a půl bychom si nikdy nebyli mysleli, že je schopen se najíst vlastní rukou, usmát se nebo si svléknout kalhoty. Po nějaké době sledujeme takové změny, že nás to nutí začít pátrat po tom, co muselo být toho příčina.

22.8.2012, Hipocentrum Koryčany, Vítek (v modrých teplákách) řádí s auti kámošemaPetr Forejtek

Každý se vyvíjí odpovídajícně toku času, na každého má vliv to, že se mu pod nohama točí země a že nad hlavou mu cirkulují mračna vod, která v rychlém koloběhu protínají životní dráhu každému tvoru, sprchují jej a rozpouštějí, stejně tak jako nás plíce zásobují životadárným kyslíkem, který nám přitom ve stejném okamžiku leptá vnitřnosti. Stalo se to pouze tokem času? Pouze tím, že se Vítek stal starším? Že je to zákonité? Že každého jednou dostihne jeho osud?

Stalo se to snad proto, že jsme se z jednoho téměř příhraničního provinčního maloměstečka přestěhovali do jiného, prakticky úplně stejného, nicméně ve zcela jiné nadmořské výšce, v jiném ovzduší, mlžném oparu, jinou délkou svobodného léta, plného ale stejných problémů druhých lidí, kteří rádi nazírají na své bližní jako na potravu pro svá ústa a jazyky? Stalo se to jen pro tu změnu, která musela šokovat nejen nás samotné, ale i někoho dalšího, autistu nevyjímaje?

Stalo se to snad proto, že jsem jako jeho otec polevil se svých požadavcích na něho, a přiznal mu privilegium nebýt úplně normální, když si sám tento odznak čas od času rád připínám? Ale komu jsem vlastně více povolil otěže, sobě nebo jemu? Stalo se to proto, že jsem ho vzal na procházku a ukázal ho druhým lidem, kterým někdy vykouzlil na tváři úsměv, a kteří se potom rádi vracejí ne za mnou, ale za ním, aby mu sdělili, že je pro ně důležitým člověkem?

Stalo se to snad proto, že musí pracovat tvrdě a mnohdy proti své vůli plnit úkoly před něj postavené, aniž by hned od začátku věděl, zda se dočká úspěchu, nebo že alespoň čas přitom strávený bude účelně vynaložený, například tím, že by mohl obohatit někoho jiného, kdo se cítí být povolán k tomu, aby mu věnoval i poslední vteřinu svého volného času, protože je pro něj důležité vidět, že po tisícím zopakování jednoho slova při jednom úkonu se tohle někam v autistově hlavě zapíše?

Máme často nutkání vypít si kávu a ponořit ruce do nádoby plné drobných kamínků, přebíráme je a otáčíme v prstech. Každý z nich byl podílem v mozaice, která se stává autistovým charakterem. Každý malý kamínek, který se zatřpytí mezi ostatními byť jen na malou chvíli byl tím nejdůležitejším okem řetězu. A tak, když je káva dopita, řekneme si obvykle, že je úplně jedno který z kamenů, krystalů, broušených opálů či ubohých říčních valounů to byl. Hlavní je, že jsou všechny v jednom poháru.