Autista a ti druzí postižení

Dnešního dne odehrál se náš dlouho plánovaný výlet do Ostravy. V plánu bylo navštívit veletrh hraček. Prakticky jediný způsob jak absolvovat podobný podnik s autistou je ten, že se rodina rozdělí na dvě skupiny, a to na matku s dětmi a na autistu s průvodcem. Tyhle dvě skupiny se po veletrhu pohybují samostatně, přičemž občas se setkají za účelem předání informací typu kde je výtah pro kočárky nebo párek v rohlíku anebo v případě nějaké náhlé katastrofy (nejčastěji fekálního původu).

Protože hledím na svět očima průvodce autistického dítěte, dovolte mi prosím, abych se s vámi podělil o několik postřehů, o které bych jako běžný tatínek návštěvník veletrhu byl ochuzen. Oceňuji, že mě nikdo nenutil vytahovat peněženku, a že naopak při zmínce o ZTP/P průkazu mě hned hnali dovnitř. Organizátoři dobře věděli kde je jaký výtah, takže se mi, a to oceňuji ještě víc, snažili pomoct ne jako průvodci autisty ale jako tatínkovi s kočárkem, zjevně ztracenému a naprosto dezorientovanému.

Veletrhem procházíte jako důstojný pán na procházce parkem, nikde se nemůžete na dlouho zastavit, ale zároveň je zcela vyloučeno utíkat. Autista se totiž chápe příležitosti rád a nečekaně a stává se chápanem. Nebo se začne zvukově projevovat a to někdy i dost nevybíravě, například houkáním. Je také dobré se pokusit na chvíli jít úplně ven procházkou nejbližších ulic a náměstím, protože tam je čerstvý vzduch a mnoho dalších podnětů, na které ale nejde došáhnout. Líbilo se nám obojí, výstava i město. Každé město má svoji šťávu. A z rozříznutého citrónu také na vás může občas kápnout sladká šťáva, nikdy nevíte.

Osobně jsou mi tedy od jisté doby zcela zásadně protivní všichni vybírači příspěvků na děti nebo postižené děti nebo kdovínaco. Vadili mi vždycky, ale občas jsem dával. Teď, co mám sám postižené dítě, nedávám. Oni ale bývají vždycky velmi slušní a neobtěžují člověka, na kterého vlastně vybírali, aniž to věděli. Omluví se a jdou si po svém. A my tady nedáváme přeci dvacetikoruny někomu na ulici do igelitového sáčku, my se snažíme najít ten jediný a správný způsob jak pomoct svým postiženým dětem. Nedávejte dvacetikoruny, dáváte daleko víc, ale chtějte přesně vědět komu a na co.

Jako průvodce sledujete práci dalších průvodců v terénu. Vytipujete si je, můžete rozpoznat šedé vlky, ale také rekreační cesťáky nebo prachobyčejné zoufalce na výletě, jako jsme my sami. Už jsem se naučil je oslovovat. Zajímá mě totiž jejich příběh. Často bude podobný tomu mému nebo bude úplně jiný, ale společný mnoha dalším. Dneska jsem pochopil, že je úplně jedno, jestli je to angelmanův syndrom nebo autismus co trápí naše děti, ale že ten fakt, že jsou postižené, nás spojuje. Máme něco společného co nám nebrání se podělovat o svoje pocity. A potom se tedy dozvídáte neslýchané věci.

A to se mi jeví jako sociální symptom. Vymezuje se tu hranice mezi těmi, kteří mají osobní intenzivní vazbu s nějakým postiženým a těmi, kteří ji neznají. Už jsme si toho všimli dříve, že už nás ve společnosti nezajímají rodiče zdravých dětí, ale že chceme mluvit jenom s těmi rodiči postižených dětí. Líp si s nimi máme co říct. Nějak se totiž nesetkává s realitou to, aby vám rozumněl člověk rodič zdravého dítěte, že něco vaše dítě prostě nedokáže, a nechápal to vytrvale, opakovaně a neustále. A často jde o věci zcela banální, jako je třeba pití z hrnku.

Tohle filtruje ze společnosti zvláštní druh lidí. Takových vnitřně zarputilých. A nebo fatalistů. Ono je to jedno, ale to, co mají všichni ti rodiče všelijak postižených dětí společné, je ta vlastní intenzivní angažovanost a účast na něčem, čemu se musíte a to poměrně významně podřídit. A to vás stmeluje jako lidi. Nějak třeba úplně nechápete co děláte, ale aspoň víte, že tenhle člověk je na tom úplně stejně. A těchhle lidí, s tímhle nábojem, těch je hodně. A bude jich ještě víc.