Aby bylo jasno

Nejsem ten, který se zastává nebohých osamělých a nešťastných matek, které zůstaly na výchovu svých ratolestí samy, neboť ten neschopný ON nebyl schopen si převzít odpovědnost nebo přiznat chybu. Dávejte dobrý pozor, když soudíte jedny nebo druhé. Chce se mi říci, že na to abyste byli dobrými soudci, měli byste se sami na chvíli stát těmi, které soudíte. Ale vím, že to není možné, a také vím, že nikomu bych neměl přát nic zlého.

Nevím, jak citliví jste na sociální otázku, ale myslím si, že pro každého člověka (už z prosté nutnosti) jistý etalon poskytují peníze. Jenomže ve smyslu jakém existují peníze, totiž jako něco, čím se hodnotí něco jiného, vás vlastně omezují. Smývá se hranice mezi hodnotou a cenou. Rovněž vychytralé obchodní taktiky vytrvale vytváří pocit, že mohou existovat i luxusní věci, které stojí korunu. Jak má ale tedy normální člověk, tímto vychovaný, vědět, že to prostě není pravda?
A když se to na vás valí ze všech stran, v jistou chvíli prostě přestanete předstírat že tomu věříte, a ocejchujete si to na podvod, ale stejně v nitru někde budete věřit, že i vy to za korunu můžete mít. A to je na nic. Přijímáme ten akt beztvářnosti do svého života jako pravdu, která je normální a správně. Jakýkoli přijatý vzorec chování se nutně stává normou. A je-li předpis pro také chování mocen takové tolerance, pak je asi zjevné, kde je chyba.

Ale zpět k matkám. Co s tím matky? (Jenom zmatky) Kdo je matka? Matka je žena, (sama) něčí dcera, na níž se rovněž uplatnila nějaká výchova a podepsala nějaká doba. Takže je to děvče, které by možná ještě mělo chodit do školy, nebo by naopak už si mělo začít vydělávat, nebo by se už konečně mělo začít bavit. Určitě si někdo s úšklebkem pomyslí, jako na to napasovat nějakou pětatřicetiletou babu, ale můžu vás uklidnit, věk nehraje v tomhle ohledu prakticky žádnou roli. Pořád jsou to holčičky, od narození až do smrti.
Musím být spravedlivý a přiznat stejnou míru životní zletilosti i chlapcům. U nich se mi zdá se to ale více toleruje, více je běžné, že kluci si hrají celý život, že se nikdy nenaučí snídat, občas se pomočují a tak podobně. Ano, a taky jsme přestali být potravou pro děla. Takže už není nutné se neustále připravovat na válku, alespoň tedy prakticky ne. Teoreticky to klukům nedá, pořád chtějí vědět, jak někdo někomu v minulosti (jak) pěkně (u jaké řeky a v jaké bitvě) vypálil rybník.

Chtěl jsem se vrátit k matkám a skončil jsem u chlapců. Zdá se mi až neuvěřitelné si tohle (myslím tu výše popsanou elementární dětinskost) přiznat vzhledem k jakékoli lidské bytosti kolem, ale když to zkusím, dostávám hodně abstraktní obraz. Abstraktní obraz vyzývá k doplnění. A tohle doplňování může být velmi zábavné. Ano. Ale to by tady nesmělo jít o život. A v životě jde (asi) hlavně o život. Takže chceme-li si hrát, musíme na sebe dávat pozor a být hodně tolerantní. Naše vzdělávání totiž ještě neskončilo, ještě neumíráme, ještě bychom neměli s učením (hraním) přestat.
Matky mají ohledně tolerance (tuším) obzvláště rozlehlý parket pro obtančení téhle kvality. A je jasné, že čím hlouběji a častěji se s něčím potýkáte, tím více láká zkusit i neotřelé formy a potom to mají tedy úplně přečtené a se vším všudy, a vymetené i ty nejšpinavější rýny. A do tohohle abstraktního obrazu (jsem teď hodně ošklivý) vám zasadím (zcela skutečného) chlapečka, (který také ještě neskončil s učením, možná jde v námořnickém a štůskem knížek teprve do školy) a donutím vás myslet si, že je to její partner. Myslím si, že tohle divadlo budete chtít ze sebe hodně rychle vytřepat, jakmile vyjdete ven, jak je to maso syrové.

O tatarském bifteku jsem ale určitě psát nechtěl. Zato jsem se původně chtěl odhlásit od těch, kteří vyvoláváním sociální hysterie plaší ptactvo kolem sebe a víří prach, a kterým je přisuzována zaslepenost. Nejsem vůbec zaslepený zastánce opuštěných maminek, které zůstaly na výchovu samy. Jenom jsem byl nucen pochopit, protože se mi narodilo postižené dítě, že existuje autismus a udělalo se mi nejdřív hrozně zle, ale potom mě to udělalo významě citlivějším na některé věci. A protože jsem spíše analytický, a snažím se být systematický, potkám se s takovým množstvím témat, že do nich občas zabřednu až příliš.
Kouzlem nechtěného, když potom popisuji nějakou část celku příliš živě, může mi být přisuzována jistá míra empatie. Ale věřte mi, je jenom povrchní.