A potom sfouknul svíčky na dortu

Jaký byl a jak probíhal den, kdy jsem měl páté narozeniny, to si nepamatuji. Možná, že kdybych vyštrachal zespod kartonové krabice zažloutlé fotografie, byla by nějaká vzpomínka na ty okamžiky na světě, ale asi tam žádné takové nebudou. Možná, že kdybych zalistoval v kalendáři, určil bych jméno dne v týdnu, na který připadaly. Možná, že kdybych se hluboce zamyslel, určil bych i místo. Máme něco, já a můj autista, společné. Ze svých pátých narozenin si nepamatujeme vůbec nic.

11.12.2012 Vítek a narozeninový dortKamila Forejtková

Jaký byl a jak probíhal den, kdy měl Vítek páté narozeniny? Některé okamžiky se sice už teď trochu topí v mlze, ale jiné jsou jasné, a jiné ještě jasnější než slunce. Tak například dort. Neboť o něm jsem, a o tom, zda má smysl jej připravovat, pochyboval nejvíc. Dort totiž obvykle slouží nejen k tomu, že se v průběhu oslavy sní, ale také má svůj nepochybný symbolický význam. Zapichují se do něj svíčky, z jejichž počtu poznáme i po letech věk oslavence, a které je třaba zhasit.

Sfoukávání svíček na dortě, to je okamžik, na který se čeká, a který říká, nyní je oslava zahájena. To je okamžik, kdy všichni zadržují dech, jen oslavenec se nadechuje zhluboka, aby nezklamal. Přeje si, tak jako všichni kolem, aby svíce zhasly jedním jediným výdechem. Má to skrytý smysl. Když totiž zhasnete svíčky jedním dechem, poradíte si snadno i s jinými těžkostmi, které přináší život. Potom je dobré dort sníst, rozkrájet jej a podělit se s přáteli. Kdo ale přijde na oslavu autistových narozenin?

Kolik asi tak může mít autista kamarádů, kteří by stáli za to, aby se stali svědky jeho skvělého dne? Kolik asi tak může mít kamarádů človíček, který si těžko uvědomuje sám sebe, natož aby sebou vládl natolik, aby byl schopen se aktivně zapojit do mezilidských vztahů? Kolik lidiček ze svého okolí upoutá natolik svým šarmem, uměním kopat do balónu, rychlým během nebo drobnými dětskými lžemi, když z uvedených dovedností neovládá ani náznakem jedinou?

Abychom měli po letech zažloutlou fotografii, z níž se beze všech pochybností pozná, že šlo o oslavu narozenin, museli jsme několik měsíců před samotným velkým dnem zahájit trénink foukání. A tak jsme foukali doma do flétny, ve školce do peříčka, foukali jsme ráno, foukali jsme večer. Kamila mi řekla, že před rokem jsem napsal, že foukat nikdy nebude. A ať prý se podívám teď na tu fotku. Nic na tom, že jsem musel dortem točit a říct nejmíň osmkrát, "Vítku foukni".