A jsi si jistá, že dobře slyší?

V okamžiku, kdy Vítkův děda pronesl tuto větu, bylo už více než jasné, že s Vítkem opravdu něco není v pořádku. Neměli jsme sice v té době ještě diagnózu, ale už jsme ho sledovali ostřížím zrakem, a zatím nevyslovená podezření jsme se snažili zahnat vírou v mantry dětské doktorky, a totiž že kluci jsou prostě pomalejší, že její dítě taky ve dvou letech ještě nemluvilo, že třetí dítě je třetí dítě, které si ani na krátkou dobu neužilo jedinečnosti, a že ho moc sledujeme.

18.8.2009 Slyší to dítě vůbec?Petr Forejtek

Sledovali jsme ho, to ano, ale spíše proto, že nešel přehlédnout, respektive přeslechnout. Taky naše neteře byly uřvané děti, a tak jsme ty oposlouchané příběhy brali trochu jako normu, jež se nám dílem štěstěny u prvních dětí vyhnula. Vítek třepal ručičkama a poměrně brzo se rozběhal po pokoji, takže ač některé chování bylo podezřelejší, čilost jiného byla zase spíše uklidňující, navíc nechodil po špičkách, ale našlapoval poctivě celým chodidlem. A jak mi bylo řečeno, ve fyzické ladnosti se zrcadlí duševní zdraví.

"A jsi si jistá, že dobře slyší?", když se Vítkův děda otočil na Kamilu s touhle otázkou, začali jsme přemýšlet. Minul ho totiž s takovou netečností, že z toho až zamrazilo. Nebylo to dítě, které se neotočí, protože trucuje. Bylo to dítě, které se neotočí, protože neví, že voláte na něho. A na Vítka se opravdu nedalo zavolat. Prakticky neustále za ním musel někdo vlát, neboť jsme si nedovolili zariskovat, že někam odejde, a že se neozve, až ho budeme volat.

Najednou jsme si nebyli úplně jistí, že dobře slyší, protože se tak skutečně choval, jakoby byl hluchý. Byl hluchý ke slovům, nebyl ale hluchý ke zvukům. Udělali jsme několik testů, abychom si ověřili, že slyší. Příšel například z dětského pokoje do obýváku při zvuku známé televizní pohádky. Otočil se, když jsem za ním zatleskal. Bohužel jednou jo, a jednou zase ne. Bylo to divné, ale spíše to vypadalo, že slyší, jenom to nevnímá jako něco, čím by se měl zabývat.

Netrvalo dlouho, a roztočilo se kolečko vyšetření, na jejichž konci už nebylo malé klukovsky zabržděné batole, ale infantilní autista. Ordinace dětské psycholožky, ve které jsme se to dozvěděli, byla útulná. Nacházela se ve starém, kamenném domě, snad kdysi sýpce. Zaznělo to, a do ticha, které následovalo, zasténala pod našima nohama dubová podlaha.