4:00, budíček

Vítkův týden neměl jednolitý průběh. Stalo se pár věcí, které byly úžasné, a které bylo radost sledovat, ale taky pár věcí, které byly strašidelné, až děsivé. Dávám za pravdu těm lidem, kteří říkají, že život s autistou má nádech hororu i komedie. Záleží jen na povaze člověka, jak dobře se dokáže zhostit své úlohy, nebo zda je mu dáno být jen divákem. Tady se do scénáře nekecá, hororové chvilky bývají živé a barevné, a chce-li člověk přežít, nezbývá někdy než obrnit se cynismem.

1.8.2012 Odvar z válecí scénkyPetr Forejtek

Nálada autisty se může zcela nečekaně změnit o 180 stupnů během jediné vteřiny, a to bez jakéhokoli zjevného důvodu. Záměrně říkám zjevného, protože k takovému zásadnímu obratu na patě je důvod opravdu potřeba, a skutečně také vždy nějaký existuje. Nám ale, kteří se nacházíme na této planetě opatřeni smysly bez klapek a vybaveni schopnostmi, které autista postrádá, obvykle tento důvod unikne, nebo ho dokonce ani nemůžeme najít. Autista svůj důvod má, neobtěžuje se ale s tím, aby nám jej sdělil. Komunikovat neumí a vzorec chování, kdy si vzájemně sdělujeme důvody pro své konání, mu není vlastní.

A tak jsme v jednu chvíli viděli Vítka veselého, právě příchozího z nedělního výletu, aby se v oka mžiku změnil ve strašidelné malé stvoření, které svou matku dohnalo k slzám zpodobněním ďáblem posedlého šílence. Začal totiž najednou zběsile pobíhat po bytě, poskakovat, chmatat si po obličeji až si překlápěl oční víčka, vyplazoval jazyk, který si drhnul oběma rukama, do toho povykoval a nebyl k zastavení, neustále utíkal, poskakoval a naříkal. Mohl se jenom kousnout do jazyka, olíznout něco nechutného, škrábnout se, mohl ho bolet zub. Víme my?

Na jednom nedávném setkání jsem si vyslechl příběh lidí, kteří si právě procházejí obdobím, kterým jsme si my prošli také, a které se dá stroze označit jako období nespíme. Dělíme se s ostatními rodiči o své zážitky proto, abychom jejich utrpení změkčili, případně, je-li jaká, podělili se o radu. Setkání se odehrálo před tímto děsivým nedělním zážitkem, ale i tak ve mně zakotvilo a poněkud probudilo zasuté obavy z budoucího, protože už jsem se poučil, že přítomnost ohlašuje věci příští různými způsoby, ne vždy logickými, ne vždy očekávanými.

4:00, budíček. A před našimi zraky se odehrává scéna nikoli nepodobná té z neděle, kdy nejčistším přirovnáním k tomu, co Vítek připomínal, by byla jehla v šicím stroji. A to včetně nitě, kterou za sebou táhne. Také si vzpomínám, že jsem někdy jako malé dítě nemohl spát, bdící omotáván představami průsvitných bubáků, a někdy nemůžu spát ani teď. Ale projevu takové zuřivé energii v takové koncentraci podle mě přeci jen odpovídá více jiná denní doba a prostředí, řekněme odpoledne a lanový park, nikdy ale čas těsně před svítáním a dětská ložnice.

Takové stavy nelze předpovídat, natož určit pro ně vhodné místo. Když už se stanou, jediné co mě živí je, že snad se to děje proto, abych se tím dobře bavil, neboť to otevírá dveře fantazii. Když se ale dějí nepředstavitelné věci, člověk je raději tím, kdo drží otěže než tím, kdo se veze. Hůře se člověku smiřuje s děním, do kterého je doveden nečekaně a okolnostmi, než takovému, které se děje s plánem a radostí.