Ve slovanské prazemi
měli svoje zázemí
různé kmeny, různé rody.
A jak to na tom světě chodí,
když lidí víc a víc se rodí,
místa bylo náhle málo.
A tak se to jednou stalo,
začly spolu válčit kmeny,
krušno bylo v oné zemi.
A za těchto okolností,
už měl toho kdosi dosti,
pro nás štěstí, žádný pech,
že byl to chlapík jménem Čech.
A tak svolal bližní svoje,
co též rmoutí lité boje.
Seznámil je se svou vizí,
ať s ním z těchto končin zmizí.
“Zabalte si saky paky.
Bratře Lechu, ty jdeš taky!”
Tak to tenkrát řekl Čech.
Na druhý den měli spěch.
Nakládali, zapřahali,
na záda si nůše dali,
placky z žita udělali,
aby měli svačiny,
a pak prchli z otčiny.
-----
Snad to byl i dobrý nápad,
že vydali se směrem západ.
Cesta byla krutá, dlouhá,
hnala je však velká touha
najít novou vlast,
kde žít by byla slast.
Přes hory a pohoří,
bažinou jak magoři,
přes řeky a potoky,
s puchýři a otoky,
nejeden by z toho chcíp.
A pak náhle – kopec Říp.
Tam zavelel Čech: “Stát!
Už je pozdě, pojďme spát!
Jitro moudřejší večera.”
A ráno tenhle čipera,
když lid jeho ještě spal,
on nemoh dospat a tak vstal,
a na Říp sám se vydrápal.
Rozhlédl se kolem sebe,
pěkná země, modré nebe,
nadmíru byl spokojen,
štěstím padl do kolen.
Sešel dolů mezi lidi,
aby jim řek, jak to vidí:
“To je země zaslíbená,
zvířátek a ptáčků plná,
medem oplývající.”
“Hele dva zajíci!”
Křikl chlapec z davu,
co měl kučeravou hlavu.
Tím potvrdil jen slova,
co vyřkla ústa praotcova.
A tak se tam usadili,
aby spolu šťastně žili.
Jestli na to máte sílu,
přečtete si v příštím dílu,
kam se to dál ubíralo,
co se Čechům ještě stalo.
Věnováno všem, kteří hledají domov.
