Hlavním přínosem tohoto dílu bude prozrazení utajovaných skutečností kolem stavby Velké čínské zdi.
Stepi nalézající se severně od Číny obývaly kočovné barbarské kmeny. Tito lidé se nebyli schopni usadit, a tudíž už z principu se nemohli věnovat rostlinné prvovýrobě. Když dostali chuť na nějaké to zelíčko nebo mrkvičku, ... no chuť ...prostě když už na ně lezly kurděje, vplížili se pod rouškou tmy Číňanům na políčka. Kdyby jenom kradli, ještě by se nad tím dalo přimhouřit oko, ale ti parchanti co nevzali to rozdupali a navíc ještě odvlekli ženy (ty hezčí). Rozezleným zemědělcům tak zůstávaly na poli díry po vytahané mrkvi a v domech neatraktivní ženy. Byla to jen otázka času, kdy se malý, srdečný a pohostinný čínský venkovan nasere.
V té době vládl v Číně chán Ó-T´Kar. Byl to jedinec nevalné inteligence, prostě dutý, a navíc holdoval alkoholu. Říkali mu proto chán bambusový a sťatý. Tento vládce vytáhl v čele čínského vojska, jehož nejagresivnější (a přiznejme si to – vlastně jedinou) část tvořili již zmiňovaní venkované, potřít barbary. Rozhodující bitva se odehrála na mongolské louce. Chán bambusový a sťatý, přivázaný na svém koni a podepřený kusem traverzy, aby se moc neklátil, běžel na nepřítele co koňovi síly stačili. Hned za ním běželi ozbrojení venkované, kteří si sebou vzali svá oblíbená, také rozzuřená, zvířátka. Někteří běželi se svými psy, kterým nedali týden nažrat, další drželi pod paží vyhladovělé králíčky nakažené vzteklinou, jiným nad hlavou letěli holubi, včelařům včely a rybář před sebou tlačil lavůrek s vytočeným kaprem, protože měl ještě háček v hubě (ten kapr). Číňané samozřejmě prohráli. Chán, s třemi a půl promile v krvi, sice ještě jakž takž uřídil koně (zvlášť když byl přivázaný a tak si nemusel dělat starosti se stabilitou), ale smysluplně pracovat kolem sebe s mečem už bylo nad jeho síly. Chán se tedy z bitvy vracel nohama napřed a vůbec nebyl naštvaný, protože mu to v tu chvíli bylo jedno.
Přímou konfrontací Číňané tedy nic nezmohli. Proto se rozhodli postavit proti nájezdníkům kamennou zeď - dnes ji známe jako Velkou čínskou. Z celé země přicházely zástupy uvědomělých dělníků svázaných řetězy, aby se náhodou některý nezatoulal. Při tak velké akci vznikaly rozličné problémy. Například nebyly prostředky na vybudování sociálních zařízení pro statisíce pracujících. Těm nezbývalo než vykonávat potřebu u blízké Modré řeky. Zaskočeni tím byli ovšem rybáři žijící dole po proudu řeky. Ti se s tím však vypořádali po svém. Řece dali jméno Žlutá a dál rozhazovali svoje sítě.
Se stavbou zdi se pojí ještě jedna legenda hodná zaznamenání. Aby byla zeď opravdu pevná, přidávali zedníci do malty vejce. Přestože všechny čínské slepice ďály přesčasy a některé vlastenky snášely i o víkendech a říší uznaných svátcích, na tak velkou stavbu to stále nestačilo. Nezbývalo než sáhnout k importu. Kromě klasických vajec z Evropy se dovážela z Afriky vejce od pštrosů, z Austrálie od ptakopysků a z Arábie od eunuchů. Netradičně svou dodávku pojal jeden exportér z Velvar kdesi uprostřed Evropy. Aby se vejce cestou nerozbila, poslali je vařená. To byla legrace! Pravda, v těch dávných temných dobách lidem moc do smíchu nebylo, ale tenkrát se smáli i bezzemci.
Předchozí díly:
Staré pověsti čínské - odlehčovací vložka Staré pověsti čínské III Staré pověsti čínské II Staré pověsti čínské I
