/ Povídka / Tak to na mě, přátelé, v dětském věku taky přišlo. Snad jako každé dítě jsem zčistajasna pocítil nutnost mít nějaké to zvířátko. Mnoho spolužáků již něco mělo. Některým jsem záviděl pejska, jiným křečka nebo vešku. U maminky a tatínka jsem si tedy vyprosil za ukončení třetí třídy na první pokus, aby mi pořídili také nějakého pěkného animálka.
Tvrdé podmínky rodičů splňovalo nemnoho adeptů na realizaci nového koníčka. No dobře, jednalo se o zástupce jedné živočišné třídy. Vítěz výběrového řízení nesměl totiž zapáchat, chrochtat, vyžadovat pravidelné venčení, pouštět chlupy ani peří, hnusit se návštěvám a sám s uspokojením opouštět vymezené teritorium, aby se poflakoval po celém bytě.
A tak mi jednoho krásného dne rodiče přinesli rybičky. Než jsem si uvědomil, o co jde, už jsem si je mazal na chleba. Toho dne se na mě neusmál ani plyšový medvídek. I přes tuto politováníhodnou rybí exvitalizaci se rodiče rozhodli to se mnou ještě jednou zkusit. Příští týden jsme všichni, jako spořádaná rodina, aby snad někdo neměl nějaké blbé kecy, vyrazili navštívit akvaristický kroužek. Zrovna měli sanitární den a vyřazovali kusy nevhodné pro další chov. Nabídli mi je zcela zdarma, neboť prý rádi pomohou angažovanému začátečníkovi. Jednalo se o pestrou směs neidentifikovatelných oploutvených stvoření. Jeden velmi sprostý mladý akvarista je dokonce hanlivě nazval podělanými mutanty. Já jsem však s povděkem přijal fakt, že většina rybiček měla hlavu a ocasní ploutev na protilehlých koncích těla. Rodiče zrovna velikým nadšením neoplývali. Tento svůj vetchý názor poopravili po krátké přednášce vedené vedoucím místní organizace rybičkářského svazu panem Neoblomným.
Zpočátku jsem neměl s akvarijním chovem žádné zkušenosti. Ty jsem pozvolna získával díky zákonu chyb, kterými se člověk učí. A opravdu. Učil jsem se usilovně. Oběti byli četné, ne však marné. Například to, že se musí rybičky občas nakrmit, jsem zjistil až poté, co sežraly Pepíka – mého spolužáka, který se na ně byl jenom podívat. Protože nechci rybičkám zasahovat do jejich soukromí, nečistím jim akvárium. Vlastně jednou jsem ho čistil, ale to bylo z venčí ironem. Musím se také pochlubit, co všechno mé rybičky dovedou. Mnohé z nich již umí plavat znak. Pravda, netváří se při tom nijak nadšeně, ale každý den nemůže být posvícení.
Jednou jsem také zahlédl neobvyklou aktivitu na hladině. Rybičky zuřivě lapaly po vzduchu. Divil jsem se co trojčí, vždyť mají přece dýchat kyslík rozpuštěný ve vodě. Můj zběžný vizuální kontakt s vodou v akváriu mě však ujistil o tom, že ve vodě je rozpuštěno všechno možné, jen na ten kyslík tam už jaksi místo nezbylo. Ponaučen tímto stavem jsem do akvária nainstaloval vzduchovací zařízení. Záhy jsem objevil širokou škálu jeho využití. Když například vzplanou rasové nepokoje mezi bílými a černými mečovkami, pustím jim místo vzduchu slzný plyn a hned je pokoj.
Abych povznesl svůj chov do profesionálních dimenzí, rozhodl jsem se měřit pH vody. Netrvalo dlouho a v drogerii jsem si ostýchavě koupil svou první krabičku s třemi lakmusovými papírky. Snad jakási vyšší prozřetelnost mi vnukla myšlenku navléci si před měřením azbestová rukavice. A dobře jsem udělal. Díky tomu dnes mohu používat například příbor, tužku nebo kliky u dveří. Agresivní žlutohnědé páry, to jediné co z lakmusového papírku zbylo, totiž s velikým sykotem zmizely v okolní atmosféře. Jen nedbale zamaskovaná díra ve stropě zůstává němým svědkem oné chvíle.
Dokonale zvládnutý chov a široké spektrum nabytých zkušeností mě naplnily pýchou. Pozval jsem tedy na návštěvu a přátelskou konzultaci odborníka na slovo vzatého, nejlepšího akvaristu v okrese, RNDr. Dobroslava Piraňu, CSc. Hrdě, s vypnutou hrudí, jsem ho zavedl k mému akváriu. Nic netušící stařec se sehnul nad hladinu. Jeho prošedivělá kštice naznačovala, že už toho musel za své dlouholeté bohaté praxe vidět opravdu mnoho. Přesto se poblil. Ale ani takováto epizodka a nespočet dalších zaváhání, kterými se má dráha chovatele jenom hemží, mě nemohou odradit od mého oblíbeného koníčka. Jsem pevně rozhodnut vytrvat a bojovat až do poslední rybky.
Závěrem bych chtěl říci, že u mě se rybičky mají velice dobře, jelikož jsem ještě žádnou neslyšel křičet.
Během psaní této povídky nezemřela autorovým přičiněním ani jedna rybička.
