Ukrajina – ztráta reality může být počátkem války.

Stačí jednoměsíční analýza prohlášení řady představitelů EU a USA a najednou zjistíte, že nikdo z nich neměl žádné otázky k tomu, jak celá situace na Ukrajině vznikla. Místo toho měli jen hotové odpovědi a názory. To je velmi špatná zpráva pro občany, protože ptát se a snažit se získat informace vedoucí k objektivnímu pohledu, je základ kritické analýzy. Místo toho, slyšíme hotové odpovědi, které se neliší, což samo o sobě by mělo nabádat k pozornosti. Americký kongres diskutuje o vyzbrojování Ukrajiny, vlády EU už ví, že humanitární konvoj je ve skutečnosti trojským koněm a Putin se chystá v projevu na Krymu spolknout Evropu. Tuto hysterii následuje i většina tisku, který místo kladení otázek a otazníků předvádí jen samé vykřičníky. Postupně se tak veřejnosti vnucuje jen pohled námořníka ponorky, který se dívá na celou situaci přes úzký periskop. Celkový pohled, a jak to vše začalo, už není důležitý.

Pokud se hlavnímu mediálnímu proudu v Evropě a USA nedostává tato kritická analýza, znamená to jen jedno, válka začala, zatím jen ta informační. Člověk má dojem, že krize na Ukrajině byla odstartována s vypnutím motorů vojenských vozidel Ruské armády na Krymu. Přitom se už zapomíná na postupnou destabilizaci Ukrajiny vnitřními a vnějšími vlivy, na původní výkřiky Majdanu k odstranění oligarchů a korupci. Místo toho máme dalšího silného oligarchu, parlament, který fackuje odlišné postoje a umravňuje pěstí redaktory. K tomu ještě vládu, která jen pustila ze řetězu nacionalismus a špatně koordinované ozbrojence, kteří ve snaze zničit separatisty, ničí i vlastní zem a občany. Skutečnou pravdu nezjistíme, vítěz i poražený bude mít pravdu svou. Nebo si skutečně hlasatelé pravd myslí, že po vítězství Ukrajiny bude v tomto regiony Kyjevská vláda milována a ctěna. Cožpak jsme zapomněli, jak je u nás zažráno do vědomí Německo s protektorátem a Sudety nebo bývalé SSSR s „bratrskou pomocí“?

Z uvažování se zcela vytratil realismus. To že se vytrácí v diskuzích na internetu, je celkem logické, diskutující si zpravidla léčí své mindráky a každý nesouhlasný názor je jednou nazván komunistickým, podruhé fašistickým, potřetí debilním. Ztráta realismu je však závažná u poslanců, senátorů a vlády. U některých máte dojem, že jejich posláním je nasednout do Panduru a s rykem vyrazit do boje. Jejich politický rozhled se smrskl na papouškování frází „světových politiků“. Těch politiků, kteří mají plná ústa slov o demokracii, kterou zařídí, ať to stojí, co to stojí. Cožpak se dosavadní úsilí vývozců „demokracie“ za 50 let zcela naplnilo? Co zůstalo z demokratické převýchovy zbraněmi ve Vietnamu, Afganistánu, Iráku, Libyi, Iránu, Sýrii, Somálsku, Palestině a jinde? Kromě promazaných koleček zbrojních koncernů též zvýšená výroba igelitových pytlů a rakví.

Kdo se vlastně chce rozšířit – Rusko na západ nebo Evropa (NATO) na východ? V každém případě došlo k setkání obou pólů na Ukrajině a místo podání ruky začalo okopávání. Celá rétorika k Ukrajině postrádá realistický pohled – Evropa se zamotala do svých problémů a doufá, že je vyřeší směrem na východ. Bude více surovin, více půjček, více investičních příležitostí, spotřebitelů a věřitelů. Amerika, kromě ekonomických zájmů, má svoje pravidla volební diskuze, která se odvíjí od voličské základny. Tu je potřeba přesvědčit a jednoduše vysvětlit, proč jsem já ten správný vůdce nejlepšího státu a národa na světě. Takové hrátky se slovy, manipulace s masami a právo na prostor už tu byly. Pokud Hillari Clinton, ve své kampani na prezidentku, přirovná Putina k Hitlerovi, je to jediná možnost, jak americkému voliči jasně sdělit svůj názor. Nějaké racionální vysvětlování a složitá komunikace nejsou na místě. Kdo byl Hitler je přece jen pojistka znalostí, co průměrný Američan z evropských dějin zná. Proč ho zatěžovat vysvětlováním příčin konfliktu na Ukrajině. Průměrný Evropan by však měl slyšet na trochu sofistikovanější argumentaci. Ale ani té se mu od vůdců a tisku nedostává. Je to nedostatkem schopností politiků a médií, nebo nedostatkem argumentů samotných. Nebo dokonce skrývání argumentů, které se nám v našem tažení nehodí?

Jak může realisticky uvažující vláda či společenství vlád doufat, že sankce budou demokraticky vychovávat? Cožpak Rusko je Kuba, kde ani tam to demokracii nedodalo.Je přece navýsost zřejmé, že v současném světě není reálně donutit velký stát k tomu, aby přijal naši argumentaci pomocí sankcí. A to se ještě nebavíme o skutečné podstatě problému. Tato nebezpečná iluze zacházet se státem jako s vězněm, může snad platit jen se skutečným vězněm. Na druhé straně, i když budou sankce v něčem účinné, tak dopad bude na obyčejné lidi, kteří budou ožebračeni.  V lepším případě se přidají k chudákům z Afriky, Asie a Jižní Ameriky v tahu do Evropy. V případě Ruska je zde další možnost, protože na základě své silné historické zkušenosti, že je to naopak sjednotí, třeba i pod bičem. Eskalace opatření v tomto směru je ryze kontraproduktivní, ten kdo je zavádí, se musí smířit s tím, že postihuje i sám sebe.

V konkrétním případě Ruska jsou sankce na několik jednotlivců nesmyslné. Při existenci ekonomiky v současném globálním trhu chimérou. Výkřiky politiků, že Evropa za to zaplatí ale Rusko více, jsou jen potvrzením ztráty realismu. Nehledě na to, že do budoucna zde Rusko zůstane a obchod a spolupráce bude muset pokračovat. Bohužel, v řadě oblastí už bez ekonomických vazeb na Evropu. Evropa a Rusko jsou jako sousedé svázáni. Ukazuje se to především v energetice a surovinách. Vyvolané ruské proti sankce jsou jen drobnou připomínkou. Bojovné výkřiky o tom, že si obstaráme (či prodáme) tyto komodity jinde, jsou podvodem. Především na lidech, kteří takové shánění budou muset draze zaplatit. Jen naprosto nemyslící jedinec, se může domnívat, že USA bude dotovat Evropu levným plynem a ropou. V tom jsou představitelé USA velice pragmatičtí a Evropa by se měla od nich učit. Každé, opakuji každé konání USA, má za cíl získat konkrétní prospěch. A je to logické počínání států v rozděleném světě. Jenom je korigováno diverzifikací zdrojů a mírou úspěšnosti prosadit se při dohadování vlastního prospěchu. Bohužel, ne každý stát má možnost případnou argumentaci podpořit mohutnou armádou a obětovat životy svých lidí. Svět se dostal do stavu, kdy jsou možné jen dvě alternativy – ovládání všech zdrojů a diktování podmínek, nebo vlastnictví patřící všem – a to už se blížíme utopii komunismu.

I když můžeme mít negativní názor na Putina, tak zatím jeho reakce na situaci na Ukrajině nepostrádá realismus. Zdá se, že Rusko okopávání kotníků na svém dvorku zvládlo lépe. Pro svět bude rozhodně prospěšnější, když se situace zklidní u všech zúčastněných.

Vždy je důležité, jak věc skončí. V politice obzvlášť. Pokud tuto premisu vztáhnu na naše politiky, tak jejich silná slova, okřikování a podbízení se stejně ukřičeným, jsou jen slepou uličkou. 

J. Fišer