Protože nemůže překročit svůj křesťanský základ. Což zní velmi jednoduše, ale jedná se o velmi citlivý bod lidského přemýšlení. Islám je stále chápán jako náboženská víra obdobná křesťanství a představitelům křesťanství to vyhovuje. Ve skutečnosti oba fenomény jsou konstrukcí reality, která odpovídá úrovni vývoje společnosti, vývoje poznání a uchopené moci. A zde je velký rozdíl. Jednoduše řečeno – víra přestává být vírou v době, kdy je dostatečně silná, aby potrestala ty, kteří jí neakceptují. Což u islámu je stále přítomné, u křesťanství pomalu mizící. Islám je totiž "politický program".
Je zřejmé, že pokud by křesťanství v otázce pevnosti víry mělo soudržnost islámu, tak by se moc od něj nelišilo. To není pohana křesťanství ale konstatování, že Evropa je ve svém vývoji trochu dál – asi tomu i odpovídají kalendáře obou – islám ještě žije vírou středověku. Ve středověku křesťanství nebylo jen prostou vírou ale životním postojem a návodem k životu. V důsledku rozporu s rozvojem potřeb společnosti došlo k postupnému osvobození od tohoto pohledu, a mnoho lidí jej postupně takto přestalo chápat. Přesto ještě i v křesťanství zůstalo latentně skryté mnoho toho, co je islámu vyčítáno. Jenomže už není tím správným návodem pro život části lidstva, a ta část, která křesťanskou víru stále má, již ztratila mnohé, právě v důsledku tolika lákadel konzumu a racionálního uvažovaní při rozvoji společnosti. Buďme si jisti, že pokud by křesťanství mělo dostatek síly trestat ateisty a odpadlíky, tak by to také dělalo. Jelikož je náboženství integrováno do celé osobnosti jedince, je spjaté s jeho identitou, bylo by pro věřící (a dnes i stále mnohým je) nepochopitelné vnímat nevěřícího (či jinověrce) plnohodnotně jako člověka. Rituály s náboženstvím spojené naplňují část života věřících a ten, kdo se jich nezúčastňuje, je v jejich očích (a především církevního kléru) nemorální. Je dnes jimi trpěný, ale stále je v něm dle nich přítomen nástroj ďábla. Není dávno doba, kdy takoví se pálili na hranici (hon na čarodějnice, vědce), nebo se obraceli na víru mečem a olovem (války, indiáni, domorodci).
Víra je světonázorem věřícího a jeho ztráta by snižovala motivaci k životu, který by se najednou stal jedinou alternativou existence jeho bytí – život věčný by nebyl. Naštěstí v křesťanském světě má člověk i přesto na výběr, kdežto ve světě islámském výběr nemá. Proto islám není jen prosté náboženství, je to software pro život, který je tvrdě hlídán od 10. století právním firewolem- tedy zásadou taklíd, kdy nelze toto právo doplňovat. Mezi hlavní prameny práva patří kniha koránu jako zjevené písmo, sunna jako proslovy Mohameda, idžmá jako určitá tvorba precedentu „chytrých“ vykladačů“, idžtihád a kijás jako individuální výklad konkrétního právního jevu v souladu s koránem a sunnou. Z našeho pohledu je to právo, které neuznává změny – je teoreticky neměnné, pokud jej nezmění bůh. Jestliže by v Evropě stále platilo jen církevní právo, tak by našlo řadu styčných bodů s islámským právem šárica.
I právě proto v křesťanství doutná touha „islamizace“ náboženského života – můžeme ji vidět ve vztahu k ateistům, k odpadlíkům od víry a lpění na dogmatech, což se odráží v tautologii „Vím, že mám pravdu, proto mám pravdu“. Tato věta je, mimo jiné, trvalou součástí islámských fundamentalistů. Ironií nechtěného je, že celý postoj k islamizaci Evropy shrnul místopředseda lidovců Bartošek do věty „Lidé, máte na výběr: Buď křesťanství, nebo islám. Bez křesťanství se Evropa stane islámská“.
Ten, kdo stále doufá, že je možno integrovat muslimy do Evropy a s nimi zákonitě islámské právo, je právní neznalec nebo exhibicionista. Nebo jen nabubřelý hlupák. Muslim bez muslimského práva již není muslim, a v tom je „zakopaný pes“ multikulturních teorií. Jestliže evropské právo opouští oblast soukromého práva ve prospěch individuálních práv a svobody člověka, a snaží se regulovat veřejné právo k řízení společných věcí, islámské právo je vázáno na celou osobnost člověka - šárica usiluje o regulaci veškerého bytí jedince – od náboženských rituálů přes hygienu, stravování, sexuální chování až po výchovu dětí. A nedodržení toho všeho trestá. Bohužel, typický věřící křesťan a mohamedán nemají motivaci o věcech víry pochybovat. Ani jeden z nich si neumí představit, že by víru opustil – a to ani v hypotetickém případě, že by byla špatná. Rozvoj Evropy, osvícenství, humanismus a svoboda jedince alespoň zajistily, že křesťanský věřící respektuje evropské právo. Islámský věřící jej respektovat nemůže, protože by se dostal do rozporu s islámským právem, tedy něčím co je součástí jeho osobní integrity.
To je to, oč tu běží, a co nikdo nechce říci naplno. Evropa tak doufá v nemožné – a spolu s ní i propagandisté nemožného.
