Proč se bát šátku-aneb Frantíci se taky dříve smáli.

Doznívající ohlasy v ČR o nošení šátku, jako symbolu islámu ukazují, že jako společnost se neumíme poučit na chybách druhých. Prozatím obhajobu šátku můžeme zaznamenat z balkonu politického divadla (ombudsmanka), nebo z úst bývalých, často kontroverzních, politiků. K nim se přiřadil i bývalý ministr školství E. Zeman, který se má stát „školským ombudsmanem“. Nejde však o osobu nového oborového ombudsmana (rétorikou jeho jmenovce o „slimáčka hledajícího kapustičku“), ale mnohem závažnější problém. Snad se nedočkáme situace, kdy učitelům bude doporučováno vyřadit z výuky autory píšící proti myšlenkám islámu, jako např. Voltaire, Darwin, Diderot a jiní.

Asi tak do roku 1990 se Francie s úsměvem domnívala, že nesmrtelné francouzské ideje -volnost, rovnost, bratrství, osvítí i davy muslimů, kteří po válce osídlovali jejich zemi. Až do nedávna, byla kritika či negativní výroky proti nově příchozím, považována za sociální tabu. Vláda, média a další organizace, často financované z arabského světa, umožnily, aby se islám přehnal Francií a Evropou. První generace se věnovala spíše ekonomickým problémům jak přežít, a většinou plánovali návrat na rodný písek. Další generace postupně měnily své okolí a prostředí země, kde žijí. Muslimové se nepřizpůsobují  Francii , ale naopak, asimilují si Francii se slovy „odpor je marný“.  I oni ale začínali muslimskými šátky.

V současné době ve Francii praktikuje svou víru více muslimů než katolíků. Jak uvedl předseda Islámské rady ve Francii, muslimové v současnosti budují ve Francii 100 mešit a potřebují dalších nejméně 4000 mešit, aby zvládli nápor svých souvěrců. Nejsou tak výjimkou fotky pařížského předměstí či jiných velkoměst, kdy se několikrát denně rozprostře na chodnících a silnicích koberec modlících se muslimů, a zbytková populace ani nedutá. Jinak bude obviněna z narušování náboženské svobody, a to přesto, že zabrání prostranství je protiprávní. Ve skutečnosti se jedná o demonstraci jejich síly a potřeby na nové mešity.

Při jejich postupu Evropou můžeme vysledovat několik etap. První etapou je prostý příchod za dočasnou prací. Druhou etapou je poznání, že se dá pracovat nadále a získat tak obživu pro další příbuzné a přátele, kteří přijdou ze své země. Třetí etapou je zjištění, že sociální systém hostitele je příznivý pro podporu založit zde rodinu a využívat blaho, které ve své zemi nikdy nepoznali. Začíná vznikat nová islámská komunita, která už neuvažuje o návratu domů. Našli zde lepší domov a začínají prosazovat svoje „práva“ a zvyky, například i ten šátek či burku. Čtvrtou etapou je úplné spojení rodin, vznik nových generací, občanů státu se všemi právy a výhodami. Pátou etapou je teritoriální rozšíření a vytlačení původní populace. V průběhu všech těchto etap si zachovali své islámské kořeny, což jim neumožnilo dosáhnout na postavení, vzdělání a ekonomické zajištění většinové společnosti. Naučili se využívat sociální a ekonomická práva demokratické společnosti, což jim nebrání ve frustraci a opovrhování tímto systémem jako slabým a zkaženým. Výsledkem je tak na dobytém území nastolení islámských pravidel denního života, protože islám jako náboženství je životním postojem.

Jelikož v islámských zemích neexistuje demokracie a pluralitní myšlení, je pro ně Evropa zemí zaslíbenou. Mohou zde volně působit a provozovat svoji činnost, za kterou by jim v zemi předků hrozil težký trest, či smrt. Předposlední etapou je tak nábor nových islámských bojovníků, vhodnějších k vyškolení, než kmenoví mladíci z pouští a hor. Tato evropská nová krev se navrací dočasně do Sýrie, Somálska, Iráku či Afganistánu, kde bojují pod praporem islámu za nastolení nového světového islámského státu. Poslední etapou je jejich návrat do Evropy - buďto s islámským státem, nebo jako dobře vyškolení a odolní bojovníci. V obou případech však budou měnit Evropu. To, co začalo i tím šátkem se začíná obracet v neprospěch Evropy.

Šíření islámu cestou různých nadací a skupin v Česku nestojí o mediální pozornost. Uvědomují si, že dokud zde nebude jejich silná populace, jako v jiných v evropských státech, tak jakákoliv debata o islámu je problematická. Opovrhování s káfiri, tedy námi nevěřícími, není zatím v jejich slovníku. Stejně tak slova náboženského odsouzení, jako když spatří českého spoluobčana, který se cpe vepřovým ovarem.