Reakce na komentáře o "sirotcích z Lesbosu"

Tento článek je odpovědí na některé komentáře k mému přemýšlení na téma "Jak se mají sirotci na Lesbosu?" Je to můj  osobní názor, otce a kazatele, který má čtyři dospělé děti a klade si těžké otázky o svém postoji a příkladu.

Brání mi něco, abych si vzal imigranty, nebo sirotky k sobě domů? Sami určitě víte, že právní stát, jako je náš, má dostatek prostředků i ubytovacích zařízení pro imigranty. Není možné soukromě přijímat tyto cizince domů. To, co nám brání, je neochota, strach, nezájem o osudy lidí, kteří nejsou jako my. Jak to, že jako členská země EU nejsme ochotni se podílet, byť jen částečně na pomoci v této situaci. Proč jiné země přijímají tisíce utečenců, a my se stále vymlouváme, kritizujeme a nadáváme. Stále slyšíme, jak jsou nepřijatelné kvóty, pro nás,  a určitě jsou. Proč naše vláda neudělá alespoň něco málo, pro zmírnění bolesti světa? Copak nejsme součástí tohoto světa? To jsme tak ustrašení, malomyslní, že se bojíme dokonce děti z jiných zemí, až vyrostou? Nemáme, jako vyspělý národ žádnou hrdost? Myslím, že to je hanba a nezodpovědnost. Zvláště pro zemi, ze které utíkali ještě docela nedávno na západ, lidé po deseti tisících, v několika dějinných vlnách. Byli přijati. Nebyli segregováni podle věku. A byli to většinou "ekonomičtí" migranti. Na to jsme již zapomněli. 

Téměř sedm let jsem v úzkém kontaktu s legálními migranty. Je to moc zajímavé, zvláštní.  Můžete si uvědomit, že jsou to lidé, jako my, jako my mají své potřeby a touhy.  Chtějí žít v pokoji, bez válek, vychovávat své děti. Mnozí z nich jsou vzdělaní, schopni. Jejich přítomnost mezi námi nás obohacuje. Dokonce i tito legální přistěhovalci mají veliké problémy (jako Číňané a jiní) se získáním azylu. Když o tom přemýšlíme a hovoříme, vždy se vynoří slova premiéra: "My nepřijmeme ani jednoho". Nedělejme si iluze, že my občané EU a České republiky jsme nejlepší, na úrovní, schopni. Nejsme "pupkem světa". Měli jsme to štěstí, nebo výsadu se zde narodit .a žít. Mezi jiným také proto, abychom udělali, co můžeme pro ty, kteří takovou příležitost k životu nedostali. Jak budeme reagovat za pár let, až se možná miliony imigrantů bude stěhovat do EU, kvůli klimatickým změnám, jak o tom hovoří dnes vědci?

Ještě k těm návrhům, které zaznívají stále dokola, jako mantra: "Měli bychom pomáhat v místech konfliktů." Jakým způsobem, vždyť to údajně již děláme. Komu dáváme prostředky, kterým skupinám, kdo opravdu obnoví tyto země? Údajně mnohé země pomáhají, a přesto, jak jsem již psal, třeba v Lesbosu v Morii počet lidí převyšuje údajně již 6 x možnou kapacitu. I já respektuji zákony naší země a jsem moc rád, že je bezpečná, vyspělá a demokratická. Ale máme přece soudy, policii a jiné úřady, aby hledaly potenciální teroristy mezi imigranty. Ne, abychom se třásli, již dopředu, že z dětí vyrostou teroristé. Vím, že tento problém je velmi nesnadné řešit v rámci zákonů naší země, i EU. Zdá se mi že ještě složitější je proměňovat myšlení občanů od lhostejnosti, nelibosti, až nenávisti. Bohužel se to stává i nám, že nám vyrostou nebezpeční lidé, kteří budou ohrožovat své rodiny, nebo společnost. Ještě poslední osobní postřeh bych rád zmínil. Je zajímavé, že ve většině rozhovorů a komentářů se setkávám z mnoha argumenty,  proč není dobré přijímat imigranty, ani děti.? Mnohem méně se ozve vstřícnější, rozvážný hlas vědců, akademiků, i některých našich občanů. Jeden z komentátorů najmenovaného časopisu jednou napsal: "Máme hodně prostředků, jsme v mnohém obdarováni. abychom jako jedna z několika bohatých evropských zemí, se vypořádali  s noblesou, nadhledem, s pocitem zodpovědnosti, nejen za sebe, ale za lidskou bytost, která je v nouzi. Dodávám k tomu, jako příklad pro naše děti, které budou čelit možná ještě mnohem větším podobným problémům, jako my.  Budeme pro ně příkladem odvahy, soucitu, hojnosti pro jiné? Zdá se mi, že téma je velmi aktuální stále. Zvláště na výročí "Holokaustu". Znova jsem si uvědomil, jak mnohé životy byly ztraceny, ale mnohé zachráněny, díky soucitu, lásce, empatii, vůči těm, kteří taky byli běženci, potřebovali úkryt, chleba a kousíček střechy nad hlavou. Díky, těm, kteří zachraňovali jednotlivce. Jakoby "zachránili celé národy." Ani si to neuvědomujeme, jak se historie opakuje. I dnes náš národ může podat ruku některým. Okolnosti jsou jiné, ale podobné, Stále teče krev, utíkají, aby zachránili holý život. Dokonce i osamocené děti potřebují naléhavou pomoc. Okolnosti jsou jiné, ale principy lidskosti a solidarity s potřebnými jsou tytéž.