"Co učiníte pro mně?"

Tento článek je napsán především pro křesťany, ale i nevěřící mohou nahlédnout do této "kuchyně. Můžeme si uvědomit, co je pro nás důležité a k čemu nás vybízí Ježíš Kristus, náš Učitel.  Lze poznat jeho zájem o tento svět.

Jistě většina z nás známe životní příběh hraběte Zinzendorfa. Narodil se v roce 1700. Byl vzdělaným, zbožným člověkem, hledajícím svůj smysl života. Na jedné ze svých cest v  düsseldorfské galerii viděl portrét Krista s trnovou korunou od Domenica Fetti. Pod ním byl nápis: „To jsem udělal já pro tebe, co uděláš ty pro mne?“ – „Co mohu učinit pro Ježíše, jak mu sloužit?“ – tato otázka a touha zůstala        M. L.Zinzendorfovi v srdci a činech po celý život.

I my můžeme dnes zůstat u těchto dvou vět: To jsem učinil pro tebe. Jako křesťané věříme a víme, co pro nás učinil Pán Bůh skrze Krista. Slyšíme o tom každou neděli, čteme v Písmu a více, nebo méně si toho ceníme, děkujeme, chválíme jeho jméno. Ef. 1 3 "Požehnaný Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nám požehnal veškerým duchovním požehnáním v nebeských věcech v Kristu. – vyvolení, vykoupení, dědictví, zapečetění Duchem Svatým.."

Druhá otázka, kterou takto silně prožil Zinzendorf zněla: „Co ty učiníš pro mě?“

Uvědomil jsem si, že jsou jen 3  místa v NZ, která hovoří tak jednoznačně o tom, že někdo udělal něco přímo pro Ježíše, naplnil jeho osobní potřebu. On stále něco dělal pro jiné, ale ne pro sebe, pro svojí radost, užitek.

     Když v Betánii pomazala Kristovou hlavu žena, někteří byli rozhořčení, ale on se ji zastal. „Nechte ji. Proč jí působíte těžkosti? Vykonala na mně dobrý skutek. 8Učinila, co mohla; předem pomazala mé tělo olejem k pohřbu.  Žena udělala něco jen pro Krista. On si to nežádal, ale přijal jako pro sebe. Jako dar ze srdce. Měl z toho zřejmě velikou radost.

     Když v poledne v době největšího horka se Ježíš posadil u Jakubovy studny, přišla žena – Samařanka. Za zvláštních okolností kulturního a náboženského střetu mezi Židy a Samařany. Ježíš ji řekl: „Dej mi napít“. Bylo to snad poprvé, když Ježíš o něco jen pro sebe požádal? Ne pro Otce, pro jeho slávu, Boží království, ne pro ty, kterým sloužil, ale jen pro sebe. Bylo to velmi logické. Ježíš byl po cestě unaven, měl žízeň, tak si řekl o trochu vody. Nakonec se ani nedozvídáme, zda mu dala napít, ale v tomto příběhu se to zdá nepodstatné. Věřme tomu, že ano.

Je něco, co učedník Kristův může učinit jen pro Ježíše? Hledal jsem odpověď a zdá se mi, že pokaždé to je spojeno s dalšími lidmi.

Prosba o vodu u studny ovlivnila především život Samařanky a potažmo dalších jejich známých a sousedů.

Pomazání Ježíše olejem se zrodilo v srdci jedné ženy, ale zasáhlo životy všech účastníků. Někteří byli rozhořčeni, ale vůně té masti se rozešla po okolí. A po dva tisíce let tato událost je součástí evangelia a oslovuje milióny lidí po celém světě.

Zdá se, že i když prožíváme blízké společenství s ním na modlitbách, tak se to projeví tím, že nás pošle mezi lidí, abychom sdíleli to požehnání prožité jen s ním osobně, dalším osobám.

Tak Pán Ježíš již dva tisíce let sedí po pravici svého Otce, je Pánem a Králem. Je něco, co žádá pro sebe po nás svých učednících? Ano je spousta věcí, které můžeme a děláme pro Pána Boha, pro jeho království, pro církev i pro sebe, pro náš duchovní růst. Ale je jen jedno poslání, ve kterém vyjádřil, že můžeme udělat něco pro něho. Týká se to samozřejmě našich bližních

Mat. 25, 35  "Neboť jsem hladověl a dali jste mi najíst, žíznil jsem a dali jste mi napít, byl jsem cizincem a ujali jste se mě, byl jsem nahý a oblékli jste mě, byl jsem nemocen a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení a přišli jste za mnou.‘  ‚Amen, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých bratří, mně jste učinili.‘“ 

Tento text jsem již četl několikrát v různých  sborech. Občas jsem byl napomínán, že to dělám dost často, a že není důvod to zdůrazňovat. Jsou i další texty. Bylo mi řečeno, že to je sociální evangelium a my máme zvěstoval především Krista. Mé poznání je následující:

     Těmi ovcemi jsme my. My jsme patřili mezi ty nemocné, hladové, bloudící, nahé, my jsme cizinci a Ježíš se k nám sklonil, vyvedl z vězení, spasil a poslal, abychom žili pro něho a dělali totéž vůči našim bližním.

     Chtěl bych vyjádřit vděčnost a údiv, jak v současné době církev, mnohé a různé sbory, organizace pomáhají potřebným. Krmí milióny hladových, opuštěných, pečují o postižené, nemocné, bez domova. To je úžasné. Z druhé strany podobné služby dělají i nekřesťané, i jiné náboženské směry, i to je dobré.

     Znamená to, že toto poslání se nás již netýká? Myslím, že týká. Stále budeme potkávat potřebné, které nezachytí církevní, ani státní sociální programy. Je to služba jednotlivcům, spíše jeden na jednoho. Je to o našem srdci, naší lítostí, pokoře, poslušnosti.

Sám jsem prožil, že tato služba není snadná. Ale když pozveme hladového, zbídačeného člověka na večeři do baru, nebo restaurace, můžeme sklidit i posměch  a pohrdání, ale i velikou radost a požehnání.

Asi před dvěma měsíci jsem se procházel večer po náměstí v Karviné a uviděl jsem muže, asi přes padesát sedícího na zemi u večerky. Zdálo se, že nebyl zcela zdráv. Začali jsme se sdílet, řekl mi, že bydlí v nějaké kůlně bez elektřiny a vody. Já jsem mu řekl něco o tom, že věřím, že ho Bůh miluje a on se mně zeptal, zda mně může obejmout. Tak mnou prolétlo pár otázek, že nemohu, musím mu říci, že se to nehodí, Covid, je nebezpečný a můžeme se nakazit. Chtěl jsem ustoupit dva kroky, ale další myšlenka jako záblesk mně připomněla Krista, který se dotýkal malomocných, objímal děti a přibližoval se k lidem bez omezení a uzdravoval je. Tak během vteřin jsem se rozhodl, že ano, objali jsme se jako chlapi, nebo přátelé. Pak začal hovořit o životě, jak ho opustila rodina, nebo spíš on opustil jí. Viděl jsem slzy v jeho očích. Přijal ode mě NZ. O peníze si neřekl, ale měl jsem dojem, že se mu hodí, aby měl ráno na snídaní. Otázka mně pronásledovala: Nenakazil jsem se? Druhý den jsem nešel na bohoslužbu. Obával jsem se, abych neuškodil jiným. Byl jsem moc rád, že tento večer jsem mohl jednat jako učedník Kristův, s odvahou a důvěrou, že jsem na Boží cestě. Ne vždy se mi to podaří. Nakazil jsem se, až po dvou měsících zřejmě od mých příbuzných.

     Tato služba je nadčasová. Ježíš neřekl, že to pověření platí podle současné situace ve společnosti. Zda stát zajišťuje sociální dávky, nebo nikoli. Řekl, že to platí, až do jeho příchodu, a že bídné, ubohé budeme mít stále s sebou.

     On neřekl, že vidíme – li hladového, tak se máme dotázat, proč nemá na chleba. Nebo zda nezneužije naší finanční pomoc. Samozřejmě rozhovor o těchto příčinách je důležitý. Neznamená to, že ho máme poslat automaticky do Armády spásy, nebo Diakonie.

Všimněte si prosím, on neřekl, co máme povědět hladovému, jak mu to říci, ale co učiníme. Jinak co neučiníte, mně jste neučinili.  Když budete lhostejní, bude to i vůči mně. Je to opravdová výzva, naše zodpovědnost i poslání.

     Tento text považuji za vyjádření Boží lásky, za jádro evangelia. Za touhu nebeského Otce již v dobách SZ. Iz. 58, Rozvažte  pouta ničemnosti, uvolněte řemeny jha a propusťte utlačované na svobodu, zpřetrhejte  každé jho.  7Když budeš lámat hladovému svůj chléb a chudé bezdomovce přivedeš do domu, když uvidíš nahého, zakryješ ho…Ježíš zvěstoval evangelium, ale zároveň pečoval o duchovní potřeby, taky naplňoval jejich fyzické. Uzdravoval, nakrmil hladové, vyvedl z vězení a otroctví. Své učedníky pověřil stejnou službou. To platí i pro nás. Duchovní služba je spojena s fyzickou, materiální. Posílá nás, abychom uzdravovali mocí Ducha svatého, ale i pečovali o nemocné.

Abychom vysvobozovali z duchovního otroctví, ale zároveň dokázali se postavit za nespravedlivě vězněné, nebo za vězně obecně.  Abychom, jako Ježíš krmili jiné jeho slovem, ale zároveň krmili hladové, pomohli budovat studny s pitnou vodou v Africe, nebo podpořili ty, kteří to dělají.

Abychom v případě potřeby zvedli svůj hlas ke zmírnění bolesti našeho světa.

     Uvědomil jsem si, že těch 6 oblasti – hlad, žízeň, vězněni, nebo nespravedlivě stíháni, nahota, nemoc a imigrace jsou globálními potřebami současné doby. Jsou to zároveň i naše lidská práva chráněna v demokratických společnostech.

     Každý z nás v našem životě se můžeme rozhodnout mnohokrát, pokud jsme jeho ovečkou, zda chceme činit věci pro samotného Ježíše.

     Myslím, že to nejdůležitější je, proč to Ježíš takto zdůrazňoval, proč se až tak ztotožňoval s bídnými a nuznými lidmi tohoto světa? Protože Bůh je láska a   všechna tato pokoření a zkušenosti prožil sám na sobě.

     On byl hladový a věděl, co je žízeň. Byl vězněn před svým ukřižováním a sám jako člen židovského národa byl pokořen římskými okupanty. Neměl svoji střechu nad hlavou. Neustále putoval z místa na místo, jako imigrant. Byl nahý? Na obrazech, na kterých je Ježíš malován, má zástěru. Ale je pravděpodobné, že tito odsouzenci byli bez šatů, nazí. Ž. 22, 7„Já jsem červ a ne člověk, potupa pro lidi, lidem opovržený. Všichni, kdo mě vidí, se mi posmívají. Pošklebují se, potřásají hlavou. Oni civí, sledují mě, dělí si mé roucho, vrhají los o můj oděv. 

Kdo si může představit to ponížení a pokoření, Boží Syn umírající na kříži několik hodin, nahý před mnohými lidmi. Proto jeho učení je tak explicitní: Kdo nakrmí hladového, oblékne nahého, to učinil pro mě. On má soucit, on to na sobě prožil, cítil, trpěl, a proto toto sjednocení s trpícími a pokořenými tohoto světa.

Tak o tom vyprávěli vězňové, spíše ženy, že největší potupou pro ně bylo, když musely stát nahé před nacisty. Myslím, že nyní někteří lidé – imigranti, Romové prožívají od společnosti pohrdání, výsměch, opovržení, jsou proklínání, nejsou považování za lidí.  Napsal jsem několik článků do médii o migrantech a dostal jsem mnoho komentářů nenávistných, ponižujících a sprostých. Podobných, jako v době nacismu vůči Židům a jiným národům, Jedna paní napsala, že se cizím dětem nesmí dát ani hrnek vody a vykopnout všechny zpátky. I mně napsali, abych se odporoučel a odjel někam pryč.

Co se stalo, když Zinzendorf prožil Kristovo oslovení?: „Co ty učiníš pro mě? Nabídl svůj statek. Vybudovali tam osadu – Ochranov, pak církev Jednotu bratrskou - odtamtud vyšli první misionáři k černým otrokům do Karibské oblasti a každý rok pak vyráželi novým směrem, do více, než 25 míst na všech kontinentech, přibližně to bylo kolem 200 osob.

Misionáři si cenili domorodých obyvatel, jako rovnocenných lidských duší. Přicházeli mezi ně s touhou nejen zvěstovat Krista, ale pomáhat velmi prakticky (kultivace půdy, stavby domů, hledání vody, zajištění obživy hladovým. Sbírali peníze a vykupovali černošské otroky z otroctví na svobodu. Měli Kristovo cítění, lítost a lásku. Bojovali s chudobou, nepřijetím jinými lidmi. Žili svůj život pro svého Spasitele. Zakládali sbory, protože mnozí z těchto obyvatel přijali Ježíše Krista. Do naší doby existují sbory založené Jednotou bratrskou v těchto oblastech.. Zdá se zřejmé, že do této služby po celá léta byla vtisknuta pečeť jejich duchovního otce a učitele Zinzendorfa. Odpověď na otázku: „Co já mohu učinit pro Ježíše“?

Myslím, že tato otázka je stále aktuální i pro nás dnes, i v době Covidu. Co pro tebe Pane Ježíši mohu udělat? On nám to ukáže, když mu budeme naslouchat a poslouchat.  To nemusí být vždy veliké věci. Někdy to bude maličkost, ale pro Ježíše.  Někdy si to ani neuvědomíme. Jako v tom podobenství – „Pane kdy jsme tě viděli“?  V jeho očích to má význam: „Ani sklenice vody nebude zapomenuta, když bude podaná ve jménu Ježíše Krista.

Můžeme prosit o moc Ducha svatého, abychom dokázali vycítit a prožít, co je v tuto dobu, v místě, kde žijeme důležité pro Krista. Co právě pro něho můžeme činit. Abychom dokázali jemu přinášet radost. Zároveň to bude radost a požehnání pro ty, kteří žijí s námi a kolem nás.

Ať náš nebeský Otec, skrze svého Syna  a Ducha naplňuje naše životy svojí přítomností a pokojem.