Bůh se stal tělem a přebýval mezi námi

„Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi," Co to znamená, že se slovo stává tělem, že to, co bylo řečeno se naplní, stane se? Asi naše doba je specifická v tom, že to, co bylo vysloveno, se nenaplňuje, není dodrženo.

„Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi, viděli jsme jeho slávu“. (Bible)
Bůh je ten, který působí, že slova se naplní. Bůh řekl – "budiž světlo a stalo se světlo". Ježíš Kristus je Slovem, které se stalo tělem, stal se člověkem. Stal se buňkou v těle matky a pak prožíval stejný proces narození, jako každý z nás. Hned na začátku si s rodiči prožil pár let ve vyhnanství. Několikrát o vlásek unikl smrtí. Stal se doslova uprchlíkem před smrtí. Žádný ekonomický uprchlík, ale utíkající před mečem. Vlastně po celé tři roky služby stále putoval, neměl, kde by sklonil hlavu, někdy se i skrýval, ne ze strachu, ale ze zodpovědností, aby nebyl zabit dříve, než dokončí svůj úkol.
Představte si, že po celých 30 let žil jako úplně obyčejný člověk, v rodinných vztazích, v práci. Nikoho ve snu nenapadlo, že toto je Bůh, spolutvůrce celého světa a života, Pán nebe a země.
Byl hladový, žíznivý, bez domova, plakal po smrti Lazara svého přítele. Po smrti Jana se uchýlil do ústraní a prožíval svoji bolest nad ztrátou milovaného spolupracovníka. Ježíš nám dokonale rozumí, byl dokonalým, plným člověkem. Někteří lidé se snaží i dnes dokazovat, že na kříži neumřel doopravdy, jen zdánlivě. Že vstal z mrtvých jen zdánlivě, že již není pravým člověkem, někým zvláštním.
Někdy můžeme mít pocit, že Ježíš je nám docela vzdálen. nechápe naše potřeby. Všimněme si, jak je znázorňován Ježíš na obrazech? Většinou jen v bílých šatech , neposkvrněn, nepošpiněn, často se svatozáří. Oddělen od nás, přece byl jiný, než my. Písmo nám stále připomíná, stal se tělem, úplným člověkem, se stejnou krví a tělem, jako ty a já, se stejným vylučovacím systémem, často ušpiněn, zapáchal potem. A v tom je síla evangelia. Takto se stal Bůh člověkem, stal se hmatatelným, viditelným. Každý si na něho mohl sáhnout, udeřit, kopnout, dokonce ukřižovat.
Zvláště v té době může vzniknout otázka: Všímá si, co se děje, může nějak zasáhnout? Jak to je dnes? Sedí v nebi se svým Otcem a stále o nás pečuje, záleží mu na nás? Zdá se, že to je ještě lepší, plnější, mocnější. Protože on to pověděl: "Bude to pro svět lepší, když odejdu a pošlu vám mého Ducha. On nebude omezen časem, prostorem, okolnostmi. Moje moc se projeví po celém světě. A znova se zopakuje to, co bylo za mého působení. Můj Duch naplní církev a ta se opět stane "mým tělem". V momentě, že se sejdou jen dva, nebo tři v mém jménu budu uprostřed nich." Stejně jako za působení Krista na zemi. Několikrát čteme, že se Ježíš zjevil uprostřed nich. A to se děly věci.
„Já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa.
I dnes Ježíš rozumí našim slabostem, nemocem, křivdám a pomáhá svým způsobem, ne vždy hned a ne vždy podle našich představ. On se také rozhodl svěřit svoji péči do rukou církve. Abychom se stali jeho prodlouženou rukou, jeho ztělesněným, nebo hmatatelným královstvím na zemi.
On se ztotožnil s námi, ale i s těmi potřebnými a řekl, že to, co činíme našim bližním, činíme jemu. Ve tváři těch hladových, nemocných, migrujících se zračí jeho tvář.
Doba, ve které nyní žijeme, znovu naléhavě potřebuje, aby se slovo stalo tělem. Aby naše slova o lásce, byla ztělesněna, naplněna konkrétním způsobem.
Církev pochopila v mnohém své poslání. Krmí hladové, pečuje o bezdomovce a postižené. Mnohé úkoly svěřuje do rukou organizací a charit. Každá doba má své potřeby, které se mění, jsou akutní, nové nepochopitelné. Není možné, abychom jako sbor a církev se nedotýkali takto palčivých problémů, jako je současná migrace osob. Myslím, že pro nás jako křesťany je důležitá jedna otázka, která nám umožní stát na správném místě v celém tom chaosu a strachu, ve kterém se nachází společnost.
Jak by reagoval na tuto situaci náš Pán, pokud by žil mezi námi. Je zřejmé, že by se nepouštěl do složitých diskusí a řešení, ale vzal by své učedníky a šel na místo, kde by mohl dát napít žíznivým, nakrmit hladové, vzít děti do náruče, dát lidem naději, ukázat cestu, požehnat. Pokud by nebyl přijat a odmítnut, tak by jim i tak požehnal a modlil se za ně.
Matka Tereza kdysi řekla: „Dejte světu to nejlepší, co máte. Může vás to ranit, ale i tak to udělejte“.
Nevěřím tomu, že to, co se děje nyní kolem, se nás netýká, že je jen jednou epizodou dějin a my jako církev máme jiné poslání. Zdá se, že nemáme na výběr. Musíme se postavit jako Boží děti čelem. A zřejmě se nejedná především o aktivity, o hledání odpovědi, co můžeme udělat, ale o postoj srdce o postoj ke Kristu a postoj ke smyslu našeho života, který nyní žijeme.
Pokud jako církev nebudeme reagovat Božím způsobem na ty složité problémy, ve kterých žijeme, naše evangelium o lásce, odpuštění, odpočinutí, jednotě a požehnání je naprosto zbytečné a mrtvé. „Víra bez skutků lásky je totiž mrtvá“, napsal Jakub. Slovo bez těla, bez viditelné reakce a akce je zbytečné. Ježíš jako slovo se stal tělem, přebýval mezi námi a viděli jsme jeho slávu. Nespoléhejme, že Bůh bude působit svojí mocí a láskou jen mezi námi, na bohoslužbách v odloučení od světa. Proč by to měl dělat? Dělal to již mnohokrát, ale proto, abychom byli tam, kde slovo se stává tělem a přebývá ve světě. Tam je přítomen on sám skrze svého Ducha.
Celé stvoření touží po zjevení Božích synů a dcer, zjevení Boží slávy. To je naše poslání, proto zde žijeme. Moc si přeji, aby skrze můj i naše životy se mohlo stále znova opakovat, že slovo Boha se stalo tělem, živým, pravdivým skrze nás a lidé prožili jeho slávu, moc a lásku. Lidé prožili kousíček Božího království na sobě, pocítili dotyk živého Krista, který se stal člověkem.