RŮZNÁ PROBOUZENÍ (Do Tchorouc, 3.díl)

...jednou nás vzbudil strašný jekot... podivné je, že nedokážu upřesnit, zda jde o zážitek můj, či sestřin; jak jsme ho sdílely spolu, vnímám ho jako svůj, ale je dost dobře možné, že to byla sestra, kdo si v noci ve spánku tak důkladně přeležel ruku, až byla dočista ledová – a jak ráno při probouzení nahmátla živou rukou mrtvolně ledový hnát, jala se ječet a já jsem se přidala a pěkně jsme si zaječely.

Ale většina probouzení byla klidná a plná milého každodenního bezpečí a luxusu života královských princezniček, které dříve než nazují střevíčky a odejdou skotačit na dvorek mezi slepičince, mohou se dosyta vyvalovat v duchnách (poté, co si nahrnou setřáslé peří v duchně z nohou zpět nahoru do té placičky prázdného povlaku), nasávat vůně od plotny a nakukovat za babiččiny boky a uhadovat, co to tam asi chystá dobrého.. 

A vrchol rozmazlenosti při vstávání mám před očima dodnes – snad bylo okno otevřené, snad na něm kvůli přesazování chyběla řádka květináčů s muškáty, jisté je, že sestra vylezla rovnou z postele na široký zděný parapet a odtud pouhým spuštěním nohou sestoupila do malé květinové zahrádky, v noční košilce a bosky. Civěla jsem na ni a honem jsem se hrabala z duchny a opičila se po ní, dokud se ta vzácná brána nezaklapne. Ale nezaklapla. Zaklapnout by ji mohl jen babiččin zákaz. 

Ale to nehrozilo - v zákazech si babička věru nelibovala. Ani v příkazech. Nemapatuji se, že bychom někdy něco musely dělat. Snad jsme někdy byly požádány doběhnout pro něco do krámu. Ale to jsme braly jako zajímavý podnět k výletu, nikoli práci, a naprosto samozřejmě a rychle jsme tam dolítly. Nikdy jsem neslyšela, že si můžu jít hrát až po tom, co něco uklidím. Nikdo dokonce ani nepoužíval ten výraz „jít si hrát“. Bylo prostě jasné, že dítě se furt něčím zabývá, něco si drmolí a plánuje a z místa na místo že ho žene nanejvýš důležité poselství. Nikdy nikdo mě, když mne něco nutně táhlo k rybníku či na smetiště, nezdržoval přízemními záležitostmi stran úklidu či jiné práce. Jsem dodnes za luxus takto stráveného dětství vděčná a myslím si, že ta obecně vžitá představa, že je potřeba vést dítě k práci, je naprosto mylná. Dítě je potřeba milovat a nechat mu klid na jeho duševní rozvoj. Samozřejmě jen když má dostatek podnětů, a to vesnické dítě, když k tomu přičtete všechna zákoutí a nedokonalosti staré chalupy, rozhodně má. V nových domech a nových zahradách s pravoúhlými pečlivě zastřiženými trávníky je to možná s podněty horší, ale já jsem vyrůstala ve skladišti továrny na fantazii. Snad ve prospěch té ody na svobodu v ráji hovoří i to, že tak jak tak jsme se sestrou každou chvíli uklízely - vyklepávaly koberečky ze sednice, utíraly prach mezi hrnky v prosklené kredenci, jen jsme to nedělaly jako práci, ale jako jednu z mnoha denních činností, které se nám dělat zachtělo, mezi sbíráním střepů na smetišti a výrobou fajfek z rákosí jsme prostě vyklepaly koberce, protože nám to v tu chvíli přišlo jako dobrý nápad. Nebo mezi hrou na schovku a výrobou uhlí jsme třeba došly ke studni pro vodu. Anebo taky nedošly a babička ji přinesla sama, když nás to nenapadlo.