Představme si, že už umíme cestovat časem a můžeme si vybrat okamžik, kam skočíme. Je tu ale jeden "malý" problém. Pro naše úvahy zůstaneme poněkud sebestřední a budeme chtít skočit třeba do dne před ukřižování Krista.
Problém je, že je každý výpočet, v tomto případě výpočet času, do kterého chceme skočit, nepřesný. Konkrétně, empirické údaje do něj vložené nejsou absolutně přesné, takže výsledek je nutně trochu mimo. To může znamenat v našem případě za 2000 let nepřesnost třeba týden. To bychom dorazili např. po Kristově smrti. Nebude ale problém pak udělat druhý menší skok, a protože to bude skok na pár dní, už se trefíme dost přesně.
Daleko větší problém je ale v nepřesnosti prostorové. Tam může být i malá nepřesnost likvidační. Představte si, že přistaneme místo na povrchu Země 20 metrů pod povrch. Nebo 100 metrů nad něj. Můžeme sice uvažovat o tom, že bychom určili místo "dopadu" přesně, ale to bychom museli zapomenout na to, že Země rotuje nepravidelně, protože to není ideální těleso. Má tekuté jádro a vnitřek Země má poměrně složitou strukturu. Takže její rotace někdy zpomaluje a někdy zrychluje. A to neřešíme precesi zemské osy a další věci. Tyto náhodné nepravidelnosti do výpočtu prostě nedostaneme. To by pak ale mohlo znamenat, že se trefíme jen pár metrů či kilometrů vedle. Jenže tam může být dům, moře nebo hora.
A podobné nepřesnosti v gravitačním poli jsou i v případě Slunce a Měsíce, takže i oběh Země kolem Slunce má nepravidelnosti, takže bychom se při skoku mohli trefit také úplně mimo Zemi. Nepravidelnosti jsou i v rotaci Mléčné dráhy, atd. Mimochodem, při přistání bychom se museli přesně trefit i do rychlosti a směru rychlosti místa přistání, jinak by z nás mohl též být placek. A také do příslušného zrychlení.
Je tu ovšem ale ještě větší problém. Ten spočívá v tom, že cestování v čase je založeno na představě, že minulost, která už proběhla, stále existuje a nejen to, že se stále i vyvíjí tak, jak to tenkrát bylo. Je to nepodložená představa, že není jen přítomnost, ale že existuje téměř nekonečné množství přítomností současně, tedy celá minulost a všechny se "hýbou". Že existuje nekonečně mnoho kopií nás samých a to od početí do smrti, že jsme vlastně řada takových kopií, vlastně jakási člověko-trubice. Totéž má platit o budoucnosti, která už teď existuje. Této hypotéze se říká eternalismus nebo blokový vesmír, a je to představa, že minulost i budoucnost vždy existovaly a stále existují. A nejenže je vše zcela přesně determinováno, ale už též uskutečněno, včetně naší budoucnosti. Otázka ale je, proč pak vnímáme jen jednu současnost.
Tato představa vyplývá z chybného výkladu speciální teorie relativity, konkrétně z chybného pochopení tzv. paradoxu Andromedy. Při něm různě se pohybující pozorovatelé (na jednom místě) mohou současně "vidět" minulost, přítomnost i budoucnost třeba právě galaxie Andromedy. Ovšem lokálně, tedy namístě, na Zemi tento "trik" nefunguje. Tam pro pozorovatele existuje jen přítomnost. Takže představa, že Země existuje v tuto chvíli ve všech svých minulých a budoucích podobách, mizí a cestování časem je velmi ohroženo. Ono i to s tou vzdálenou Andromedou je to chyba Einsteinovy definice současnosti, kterou si zavedl jako pozorování fiktivní nekonečnou rychlostí. To ale odporuje limitní rychlosti světla, tohoto základu speciální teorie relativity. Nekonečně rychle nelze nic pozorovat, takže zmínění různě se pohybující pozorovatelé uvidí jen jedinou podobu Andromedy, a to tu, kterou pozorují světelnými paprsky, a to s určitým zpožděním. To je jediné možné fyzikální pozorování. Celý problém je blíže vysvětlen v textu Proč (ne)existuje čas - podstata problému, ale můžeme si vše přiblížit mnohem jednodušeji:
Z Minkowského prostoročasového modelu speciální teorie relativity plyne, že náš vesmír, tedy prostor, je "vlna" pohybující se časem. A když na vodní hladině vidíme vlnu, vidíme ji i na místě, kde byla předtím? Nevidíme. Je tam rovná hladina nebo když koukneme jen kousek za vlnu, jsou tam malý vlnky, dozvuk velké vlny. Rozhodně tam už není ona hlavní vlna, tedy v metafoře náš vesmír. Neboli minulost už není, co bývala. Možná tam je jakási minulost, ale jiná, než jaká byla, když jsme ji prožívali. To by řešilo do jisté míry i onen paradox, když zabijeme vlastního dědečka. S velkou pravděpodobností bychom ale skočili mimo náš vesmír, do multivesmíru, kde by bylo zcela jiné prostředí než známe a zcela jiné zákony. To by nás okamžitě stálo život.
Vesmír není nic statického, statické jsou jen naše vzpomínky na minulost, případě fotografie či filmy. Opravdu nás rodiče nečekají v minulosti, až je zase navštívíme.
