Jeden diskutující na FaceBook napsal, že následující myšlenka Franze Kafky je nesmysl: "Jsou otázky, které bychom nepřekonali, kdybychom od nich nebyli už od přírody osvobozeni." Obávám se ale, že dotyčný jen Franze nepochopil.
Franz Kafka byl spisovatel geniální, psychologicky komplikovaný, navíc s psychologií zvláštní (dnes by se řeklo, že byl ujetý). Proto usoudit, že je nějaký jeho "aforismus" nesmysl, znamená velmi riskovat, že člověk jen ukazuje vlastní nepochopení jeho myšlenky.
Přesvědčil jsem se o tom mnohokráte při svém několikaletém studiu a čtení děl Franze Kafky, které skončilo přednáškou, kterou jsem tehdy nazval "Byl jsem Franzem Kafkou". Tuhle drzost jsem si dovolil proto, že jsem byl v mládí podobně prdlej jako Kafka (bohužel ne tak geniální). A proto jsem některé jeho myšlenky a "obrazy" v jeho románech okamžitě pochopil, i když je jiní lidé nechápali. Bohužel asi jsem nebyl prdlej dost, protože takto napřímo emočně chápu asi jen 30% jeho, lidem zcela nepochopitelných, myšlenek a obrazů. O ostatních musím také dlouze přemýšlet, podobně jako většina lidí. A někdy se mi po tom dlouhém přemýšlení podaří původní význam i najít.
Toto své spojení s Kafkou jsem si uvědomil, když jsem četl jeho povídku Pasažér. V tom případě totiž můj zážitek nebyl jen podobný zážitku a emocím Franze Kafky, jak se mi to stávalo, ale byl prakticky identický. A to by už ta podobnost došla každému. :-) Cituju část této jeho povídky:
"Vůz se blíží k zastávce, jakási dívka přistupuje ke schůdkům, chystajíc se vystoupit. Jeví se mi tak určitá, jako bych ji byl ohmatal. Je oblečena v černém, záhyby sukně se téměř nepohybují, blůza přiléhá a má límec z bílé krajky s drobnými dírkami, levá ruka je naplocho opřena o stěnu, deštník v pravé ruce stojí na druhém schůdku odshora. (Obličej je snědý, nos, po stranách lehce promáčklý, je na špičce široký a zaoblený. Má spoustu hnědých vlasů a na pravém spánku poletují chloupky. Malé ucho jí těsně přiléhá, ale protože stojím blízko, vidím celou zadní stranu pravého boltce a stín na jeho kořeni.
Tázal jsem se tehdy sám sebe: Jak to, že sama nad sebou nežasne, že má zavřená ústa a nic takového neříká?"
Identický pocit úžasu z dívky v tramvaji jsem zažil v Ostravě u Karolíny, když mi bylo 15 let. "Moje" dívka nebyla nijak oslnivě krásná, ale jakýsi změněný stav vědomí mě přivedl do pocitu úžasu a podrobného vnímání, oné "perokresby" každého detailu její tváře, jaký popisuje Kafka. Oblečení ale měla zelené. Také jsem se nesmírně divil, že nad sebou sama nežasne, jak je "dopodrobna udělaná". Ono to asi mělo celkem málo společného s ní, ale spíše to vyplývalo z mé extrémně posílené vnímavosti, tedy nad sebou žasnout ani nemohla.
Na základě takových s Kafkou podobných emocí a zážitků můžu trošičku poodhalit něco z jeho světa těm, kteří jsou normální. :-) A v dalších blozích to taky udělám, bude-li dostatečný zájem. Myšlenku v perexu v tuto chvíli ale také nechápu: "Jsou otázky, které bychom nepřekonali, kdybychom od nich nebyli už od přírody osvobozeni." Takže tu vám dnes nevyložím.
Příště se ale budu zabývat tímto jeho "aforismem": "To, že náš úkol je zrovna tak veliký jako náš život, dává mu zdání nekonečnosti."? Tomu totiž rozumím. :-)
