Když jsem před šesti lety uvažoval o tom, co bude dnes, těšil jsem se jak malé dítě. Začínal jsem zrovna šestiletku na vysoké škole a její konec jsem vnímal jako ten regulérní vstup do světa dospěláků (maturita na mně příliš výrazné stopy stáří nezanechala). Vysněný okamžik je tady a neni to nic moc.
Když se mne před třemi lety zeptal někdo na zásnuby, společně jsme se tomuto dotazu zasmáli a pokračovali v NORMÁLNÍ konverzaci. Dnes se po tomto dotazu směju často již jen já sám. Na druhé straně vídám jen takový soucitný úsměv.
Dítě či nedítě? Jistěže dítě! Kdo se ale o něj bude starat!? A kdy je ten správný moment? Zbaběle musím přiznat, že bych nejvíce uvítal, kdyby se to stalo jen tak. Rozumíme si, ono se to nemůže stát jen tak..ale kdyby se to prostě nějak narodilo náhodou, pokud možno ve dvou exemplářích a abych mohl mít jistotu, že to je moje. Škoda slov..
Většina spolužáků si začíná podávat žádosti o pracovní místa. Mně se sice tato vznešená činnost tak nějak vyhnula, každopádně představa, že v létě po zkouškách nebudou 3 měsíce volna mě přivádí v úžas! To přeci nemůže člověk zvládat..jen 5 týdnů dovolené. A ještě k tomu ten název - DOVOLENÁ. Budu se muset dovolovat..no potěš.
Taky jsme s přítelkyní začali shánět byt. Já si v životě koupil na splátky akorát foťák a pak jsem těch 12 000 splácel 2 roky. Když pominu, že jsem tak zaplatil asi o 4000,- víc, tak každý měsíc mě ta legrační splátka doháněla k zuřivosti. No a nyní jsem se zadlužil na desetiletí, zaplatím o milion víc a budu čekat, kdy nám do toho malého kamrlíku na periferii přinese čáp nadílku.
Ona mi stačila již jen příhoda z tohoto týdne. Ke své pravidelné brigádničině si přivydělávám jako masér. Inu, v pátek jsem si vydělal 900 korun a určil tyto peníze k nákupu tramvajenky. To je takový můj fígl, jak se radovat ze zbylých peněz. Tramvajenka pro studenta na 90 dní stojí totiž "jen" 720,- a zbylo by mi tak 180 korun, které bych měl najednou navíc. Jenže paní za okýnkem mě překvapila: "Vždyť vám bude v březnu 26, neee?!" To už musíte zaplatit část plného jízdného. No a bylo to za 998,- a ještě jsem musel stovku doplatit. Nechci ani pomyslet, kolik budu platit v dubnu. Zlaté studentské výhody míří nenávratně pryč a to jsem nevynechal od první třídy ani rok.
Pak budu taky léčit lidi, ale to je asi to jediný, v čem jsem poměrně intenzivně trénován. Lépe řečeno, to mě, narozdíl od výše uvedených zjištění, nepřekvapuje. Nebudu moct ale nosit pestrobarevné košile. Která babička by mi svěřila do rukou svou nemoc, kdybych měl na košili palmy či kytičky? A co kdyby mě potkala v červených trenkách a oranžové košili ve městě? I kdybych jí sebevíc pomohl, tak by raději příště šla ke kolegovi, který vyniká svou distingovaností.
Pro mladé žáky je prý Palach prehistorie. Proboha, tak to jsem asi prehistorický i já, když ještě moje generace jeho osobu i čin dokáže popsat a vnímat (ať už pozitivně či negativně). Krom toho jsem zjistil, že pro kamarádky svého o šest let mladšího bratra jsem out. Prostě jsem s těmito svými starostmi a vousy z jiné planety.
Ke všemu se mi již od dvaceti let ukládají do prostaty malé kamínky, které mě teď sice trápit nemusí, avšak ozvou se ve chvíli, až budu mít všechno tohle dospívající martyrium konečně za sebou. Tak nač se těšit.
Co je tedy ta veliká dospělost? Možná zmutuji z pulce do dospělce průběžně, během otevírání obálek se složenkami. Třeba už dospělý jsem a zatím to pouze nevím. Co ale vím jistě, pokud se dospělost nedostaví co nejdřív, jsem pěkně nahranej.
