"Zase jdou do školy, zase jdou do školy..."

Tak takhle se spolu se sluhou Nailsem raduje Fren v seriálu Chůva k pohledání. V jiném dílu Nails už v červnu dělá sendvič na září. Upřímně, hádám, že tytéž pocity sdílí dnes většina rodičů.

Není divu... škola je přeci jen, jak se říká, základ života.

Navíc, sociálně struktura soudobé společnosti není vybudována na nějaký dlouhodobý "pobyt" dětí doma. Jesle, mateřské školky, školy, školní družiny... To vše ironicky pomáhá genderovému zrovnoprávnění žen s muži: pro všechny povinnost chodit do práce.

Ty tam jsou doby, kdy muž by skutečně živitel rodiny a žena byla v domácnosti, kde se starala pochopitelně i o děti. Jen bohaté vrsty si najímaly chůvy, služky a jiné pracovnice - zpravidla vyškolené nějakým vzdělávacím ústavem v domácích pracech, vaření apod.

Dnes tedy, pokud musí zůstat dítě doma, rovná se to téměř tragédii.

Rodiče si zoufají, kdo s tím potomkem bude doma (prarodičů není nadbytek), posléze se nudí se všichni, pokud už si rovnou nelezou na nervy.

A tak tedy do školy.

Já sám jsem patřil mezi děti, které braly školu vážně. Byl jsem knihomol - navíc upřímný -  což mi bylo jen na obtíž. Po dvou třídách s učitelkou Vlkovou jsem přestoupil spolu s ostatními z malé školy do velké a tady byla naše třídní Nováková. Upřímně mne nenáviděla, protože byla typická protekctionářka.

A to jí u mne neprocházelo. Nemilosrdně jsem se nahlas ozval, kdykoli se snažila někomu nadržovat lepší známkou... a protože i ve svých cca 40 letech to byla paní poměrně ambiciozní, dělala tyto věci průhledně natolik, že i já 8 letý jsem to prokoukl jako nic.

No, nemůžete se pak divit, že jsem u paní Novákové neměl nikdy lepší známku než dvojku, zatímco ze zeměpisu, ve kterém jsem tehdy plaval, mi s radostí napařila trojku.

Byla natolik mstivá, že byla ochotna mne snad i existenčně v budoucnu zničit... Nebyl bych ani první, ani poslední. Z jejích drápů jsem vyklouzl díky přestěhování se z Prahy do Krušných hor a okamžitě jsem se zařadil mezi premianty. Od páté třídy až do devítky jsem se učil jen s vyznamenáním. Výjimku bylo jakési pololetí cca v sedmé třídě, kdy jsme se spolužákem rozbili okno ve skříni v učebně a vyfásli jsme za to, on trojku a já dvojku z chování. Cožpak, on byl na to zvyklý... No, přežil jsem to.

V devítce už jsme pochopitelně byli parta habánů - připravených vyrazit do praktického života. Autor tohoto blogu je sedící vpravo dole, se světáckými slunečními brýlemi a la slavný W4C. Kdybych vám měl po těch 50 letech vylíčit osudy... jeden z nás se stal tajným policistou po celém světě, jiný profesionálním hudebníkem po vlastech českých, někdo stavebním podnikatelem v sousedním krajském městě, jiný ve svém rodném městě hoteliérem, další je dnes významným restaurátorem v USA... Jsou to osudy. - Milé spolužačky prominou: v tom shonu hledání rodinných foto jsem nedokázal najít složku se všemi školními fotografiemi. Tahle "pánská" fotka zůstala v hlavním albu, které spravoval tatínek.

Přesunu-li se ješte o něco v čase zpět, pak musím uveřejnit foto mého o 15 let staršího bratra. Těsně po válce (bratr je narozen v r. 1942) ještě neexistovala barevná fotografie - tedy u nás. Zato se mohutně kolorovalo. Proto má na foto nepřirozeně barevné rty, jakoby si je natřel "tyčinkou"... Takovéhle "kabinetní" foto bylo nezbytnou prestiží střední třídy, ke které se moji rodiče tehdy počítali.

Všimněte si též vzorného obleku - jistě jej šil sám tatínek, který byl vyučený krejčí. No a mít takového otce, to byl i pro děti jakýsi společenský závazek. Proto oblek. Já už jsem šel do první "v civilu", se svetrem - viz foto výše.

Naštěstí se během komunistické doby podařilo úspěšně zatajit otcovo živnostnění. Včas se "zapojil" do výrobního družstva, čímž jsem zůstal já osobně ušetřen jistého kádrování a vzhledem k otcově následnému zaměstnání v chemické čistírně (matka v domácnosti), jsem mohl drze uvádět "dělnický původ".

To mělo ovšem i jiné následky. Na příklad povinné členství v Pionýru. Nejprve jako "jiskra", později jako opravdový "pionýr".

Jak vidíte na foto, nebyl jsem nikterak vzorný.

Z onoho "pionýrování" si naštěstí (?) nepamatuji vůbec nic. Snad jedině - díky pamětnímu listu - že jsem skládal slib v Muzeu Klementa Gottwalda, v Rytířské ulici.

Kdo tudy procházíte, chodíte prakticky kolem. Ačkoliv dnes je zde významný finanční ústav a v přízemí prodej křišťálových lustrů.

Na okraj dodám, že vrcholem mého pionýrování byl už v Krušných horách zájezd do NDR - do Drážďan. Z čehož nejatraktivnějším objektem byla naše pionýrská vedoucí, která hravě dokázala umístit cigaretu do mezery mezi dvěma předními zuby. To jsou vzpomínky, co?

No ale nesmím zapomenout ještě na foto bratrovy školní třídy. Poctivě tam chodil - na rozdíl ode mne tedy - celých devět let. Na foto je pro změnu vlevo dole... Později, když už šel do puberty se mu již beztak úzké oči ještě zúžily, takže spolehlivě získal přezdívku "číňan".

Závěrem bych rád ještě uveřejnil foto maminky, z první třídy. Narodila se v r. 1922 - tak si spočítejte, jaká to je historická "dálka". Nic víc vám k tomu fotu neřeknu, protože nevím. A ke své ostudě už ani nevím, která že z těch dívek je moje budoucí maminka.

Nechme tedy minulost definitivně spát. Já už se těším pomalu na důchod, zatímco nyní od 1. září nastupuje další generace - zlomyslně řečeno, která mi bude na něj vydělávat (v praxi - spíše jejich rodiče).

Ať tak nebo tak, přeji současným školákům, aby přežili všechny ty výstřelky možných školních reforem - to se i na blogu člověk dočte věci, kdy zůstává zdravý selský rozum stát! - samozřejmě, aby přežili vše ve zdraví, navzdory současné situaci a navzdory výplodům některých učitelských mozků. Přičemž mi do psaní tohoto blogu přispěla jakási "dobrotrusná" zástupkyně ředitele, v rozhovoru na ČT24. Hlavním cílem té její "dobrotrusnosti" bylo nevyvolat mezi rodiči paniku, ale "psychologcky" vzbudit dojem, že jsou na vše připraveni, že žádná zváštní roušková opatření nejsou nutná a že jsou přijata veškerá možná opatření. Být rodičem se vztahem ke škole této "dobrotrusnice", beru děti okamžitě pryč, do jiné, hlavně normální školy, kde takto demagogicky nelžou.

Co ještě popřát?

Aby rodiče aspoň doma nezapomněli na Komenského "škola hrou"... na zvládání věcí od nejjednodušších k těm složitějším... a držím všem žákům palce, aby narazili jen na učitele, kteří jim budou chtít v životě pomoci, poradit a povzbudit je.

- - - - -
Foto: rodinný archiv autora.