"Hurá na Kota Kinabalu" - Den třetí - pro některé s koupáním u moře. Pro mne s koupáním se v potu tváře, aneb jak se (ne)připojit na internet, abyste zaplatili bance?
Za většinu problémů si člověk může zpravidla sám, vlastním přičiněním. Někdy se však sejdou takové okolnosti, že jediným přičiněním je, že na to či ono místo dotyčný člověk přišel, že si zvolil to či ono zaměstnání nebo... má účet u toho či onoho bankovního ústavu.
Byla to moje banka, která se rozhodla, že právě v době mé dovolené bude akualizovat snad celý víkend mobilní a internetovou aplikaci. A zrovna jsem potřeboval v jistém termínu provést jednu transakci, které dále nesnesla odkladu. Jako na potvoru. A co víc, tato transakce v mobilní aplikaci není proveditelná. Čas ovšem pracoval proti mně. A tak jsem si vzal tablet s windows a počítal s tím, že se připojím v Malajsii a transakci provedu.
Nepočítaje hotel v Kota Kinabalu, v samotném Kuala Lumpur, tím, že jsem bydlel v rodině, wi-fi nebylo. A český operátor Vodafone mi nabídl briskních 302 Kč za 1MB! dat. No, nekupte to!
Takže koupě této krabičky byla nutností.
Že není levná, to jsem věděl už z Prahy. Takže jsem v Kuala Lumpur šel s přítelem a synovcem do Low Yat Plaza - což je 6 patrový obchodní dům, celý od hlavy až skoro k patě plný PC techniky, mobilů a příslušenství. Pouze v suterenu je nezbytné jídelní centrum.
Protože jsem zde letos nefotil - byli jsme tam opravdu na skok - tak tady máte foto z roku 2015 - čas čínského Nového roku.
Věděl jsem přesně jaký výrobek chci, ale značku ne... tak jsme trochu hledali, až jsme našli jeden supermarket elektroniky všeho druhu, který patřil Číňanům. Malajský synovec se osvědčil jako zdatný vyjednavač a snížil cenu o nějakých 50 RM, takže jsem se nakonec dostal na 50% cenu toho, zač se tento wi-fi transmiter prodává u nás!
No a pak mi zakoupili specání datovou sim kartu; jen mi jaksi nikdo nevysvětlil systém nabíjení. Prvotní cena byla 10 ringittů. To byla cena za simku a 500 MB dat. A prý je k tomu za dalších 30RM kredit.
Wi-Fi transmiter jsem zapnul. Pro daný účel jsem pak spotřeboval oněch 500 MB dat a hledal, co tedy se zbývajícím kreditem. To už jsme se právě přesunuli do Kota Kinabalu.
Přítel s Petrem odjeli na ostrovy a náramně si to užívali...
...a já jsem začal hledat, jak oživit router, protože prostě spojení přestávalo fungovat. Takže jsem zůstal ve městě. A hledal jsem operátora té sim karty.
Doprovodil jsem přítele i Petra k lodi na ostrovy a sám se vydal zpět. Pěšky. Jak už jsem psal, hromadná doprava je tady jedna velká záhada. Na taxi se mi nechtělo pro ten kilometr či dva utrácet peníze. A tak jsem se "chytil" dvou jiných turistů a šel v jejich stopách potřebným směrem. Ten potřebný směr byl právě že zpět, kde jsem v řadě obchodů někde kolem nejstaršího obchodního centra viděl obchod mého operátora.
Pochopitelně mi brzy začal v tom vedru docházet dech. Takže jsem zvolnil a turisté mi zmizeli z očí. A pak jsem raději zapadl do kávového řetězce, netuše, že tím odhaluji pro sebe další, naprosto moderní obchodní centrum.
Kávu jsem nechtěl a akční nabídku měli v onom řetězci vyprodanou. Nakonec jsme se dohodli na ledovém čaji. Osvěžen a posilněn jsem se vydal do hlubin obchodního centra. Bylo naprosto křišťálově čisté, snad dokonce úplně nově otevřerné...? Později jsem se dozvěděl, že funguje už snad 8 let. Čistotě ani vzhledu jste nemohli vytknout ale to nejmenší!
Strávil jsem tu více jak tři hodiny. Jednak jsem hledal onoho operátora, jednak jsem přes místní wifi nakonec se synovcem vykomunikoval řešení problému s dobitím simky. Prošmejdil jsem několik obchodů a z nich byl - z mého pohledu - nejzajímavější obchod s japonským zbožím. A kdo mne čtete delší dobu, tak víte, že jsem velkým fandou Japonska a především Tokia. Tohle sice bylo japonské zboží vyráběné pro Malajsii, ale i tak tady bylo pár zajímavostí.jako třeba japonské ponožky nebo magnetická tabulka na ledničku, pak samozřejmě nějaké to japonské nádobí na miso polévku... To jsou tedy drobnosti, které jsem si přivezl já. Obchod byl zajímavý i tím, že všechno zboží mělo jednotnou cenu 5,5 RM (ringgitů). Ať to byla šála nebo balík žvýkaček či přívešek, drogistické zboží nebo kancelářské potřeby... Všechno. Proto tam pochopitelně neměli žádné cennější věci, ale jen takové a jiné skoro suvenýrové drobnosti.
Na zpátek jsem jel taxíkem. A jak jsem již psal, buď měl řidič dobrou náladu nebo před tím velký kšeft; platil jsem 20RM, což bylo o 5 RM méně než když jsme platili ve třech ... takže ta cena byla taková možná proto, že jsem jel sám.
Chvíli po mně přijeli přítel s Petrem a šli jsme do místního malajského bufetu na rychlou večeři.
Jak vidíte, atmosféra je zde zcela jiná o proti restauracím.
A tady máte typické malajské jídlo "mi goreng" neboli smažené nudle a ledové nápoje - to zelené se jmenuje "cendol" a základem jsou speciální těstoviny pro tento nápoj.
A jak to dopadlo s tou sim kartou? Hledání operátora jsem vzdal. Protože mezitím se mi podařilo přes WhatsApp při wifi v obchodním centru vykomunikovat se synovcem, jak že to vlastně je. Ukázalo se, že musím dát sim kartu do mobilu. Tam se mi pak po přihlášení na web zobrazí aktivační program - kde si mohu vybral tři-čtyři nabídky, pro které chci kredit 30 RM využít. A zvolil jsem - neomezená data na měsíc. A když říkám neomezená, tak tomu tak skutečně bylo. A rychlost 4G.
A tím ten den pro mne šťastně skončil.
---
Všechna foto: Martin Faltýn
