Z Prahy přes Istanbul do Malajsie a zase zpátky - 3

Kapitola 3. Tajemství istanbulských očí 2 - Cestou do Malajsie jsem se zastavil na 3 dny v Istanbulu. Kdysi jsem přes něj služebně cestoval, tak jsem jej navštívil. A odhalil i jedno tajemství Dnes prozradím, na co jsem přišel.

Dáte mi za pravdu, že ráno je nejlépe začínat snídaní. To vědí i mnohé hotely a tak vám nabízejí snídani v ceně. Jejich pochopitelná unifikovanost je nasnadě. Ale v hotelu, kde jsem bydlel, byla nabídka poměrně bohatá.

Já osobně nepatřím zrovna mezi ty, co se ráno v hotelu nacpou do zásoby na celý den a hlady (a žízní) trpí do nějaké laciné večeře. Případně se odbudou nějakou "maličkostí" a zahánějí hlad všelijak.

Moje zásada je: když poznávat kulturu cizí země - tak se vším všudy. (A když na to nemám, tak tam prostě nejedu.)

Drobné občerstvení není nikdy na škodu v jakékoli rozumné podobě. A tak mne lákaly i prodejní kiosky u jednotlivých pamětihodností. Ten prostřední pojízdný stánek (nejen ten) vám dám do galerie, abyste si mohli prohlédnout nabídku podrobněji.

A tak se člověk mění nejen v turistu, ale i něco jako ochutnávače kulinářské nabídky.

Před sebou jsem měl celý den a v plánu navštívit několik pamětihodností. Tou hlavní byla slavná Modrá mešita sultána Ahmeda. Tady máte asi nejlepší pohled na ni.

Protože samotný pohled zblízka, z parku, takto bývalého "hipodromu", je skrytý zelení.

Bohužel, dovnitř jsem se nedostal. Končil ramadán a tak zde probíhaly dlouhotrvající modlitby. (Obdobně jsem "neuspěl" v Malajsii, u mešity Masjit Bandaraja, na Kota Kinabalu)

To ovšem nebránilo tomu, aby se před vchodem i jinde čile neobchodovalo se suvenýry.

A tak jsem se vydal na návštěvu druhé zdejší pamětihodnosti: chrámu Boží moudrosti (Hagia Sophia) - což je zajímavá stavba svou historií, protože si prošla vývojem od byzantského chrámu přes mešitu až po muzeum. Islámské vlivy jsou zde ovšem stále velmi silné a z minaretů tak zní muzeínovo svolávání k modlitbě. Každopádně, chrám svaté Boží moudrosti stojí za návštěvu.

Víc fotografií i postřehů najdete na konci blogu v galerii. Bylo tady co fotit i pozorovat - včetně turistů.

Z pamětihodností náměstí (Sultanahmed Meydani) nesmím opomenout ani kašnu německého císaře Viléma II. - dar na výraz přátelství Abdulhamidovi II. - (Z dnešního pohledu výborný nápad. Jenže současná politika je příliš vrtkavá na takovéto dlouhodobé dary.)

A není to zdaleka jediná zajímavost nebo muzeum. Dalo by se tu chodit a odpočívat hodiny.

Logicky vás při takové procházce pamětihodnostmi popadne hlad. A tak jsem po zkoumání místních kiosků dal přednost raději restauraci, hned v sousedství dvou obelisků.

Zdálo by se, že na míchaných vajíčkách s rajčaty a trochou pažitky není nic zvláštního. Inu, je a není. Osobně poměřuji úroveň restauračních zařízení (pokud to tak vyjde) právě že tím, do jaké míry umějí udělat míchaná vajíčka. A tady, to musím přiznat, to bylo par excellence! A vůbec mi nevadilo, že mne vrchní při placení natáhnul. Asi o 20%. Za to jídlo to stálo a nejen za ně!

Ano, je to tady, prozradím vám ono tajemství! Protože k jeho odhalení došlo právě zde.

Je to zvláštní, za jakých okolností k vám přicházejí nejrůznější poznání. Někdy i ryze soukromého charakteru - neboli to, nač někdo jiný před vámi nepřišel.

Tady mi dovolte zacitovat sama sebe:

"V povědomí nás Středoevropanů, mají všechny jihoevropské a ještě jižnější či východojižnější národy jednak černé vlasy a jednak - černé oči. Je to jakýsi tradující se úzus... nechci říkat předpojatost, tu si nechte vůči imigrantům... Ale jakmile jste z "jihu" - máte černé oči!"

Seděl jsem tedy v restauraci u Modré mešity. Za zády Constantinův obelisk a před sebou oběd. U vedlejšího stolu si jídlo i jiné radosti vychutnávala jedna dvojice. Snad mi prominou, že sem dávám jejich foto, byť identifikačně pozměněné.

Jistě vám nemusím dvakrát zdůrazňovat, že oba dva hosté kouří. V době oběda, sotva pár metrů od sousedních stolků... no vidíte a nikdo se z toho neposere! Žádní sluníčkáři, žádní fanatici protikuřáckých zákonů nebo hlídači čistoty víry. Nikdo. A věřím, že kdyby mi o to šlo a požádal bych je, že by kouření zanechali. Mne to ovšem ani na chvilku nenapadlo. Jednak svěžího vzduchu bylo kolem a kolem dost. A i kdyby nebylo: považoval bych za přímo sobecky bezohledné kazit těm dvěma pohodovou chvíli, kterou si zkrátka zpestřují jak sklenkou vína, tak i tou cigaretou.

A pak si ona dvojice dopřála tradiční turecký čaj. Je velmi silný, samozřejmě slazený a podává se něco jako digestive. V okamžiku, kdy čaj přistál na stole oné dvojice a osvítilo jej světlo... jsem to pochopil!

Pochopil jsem barvu istanbulských, tedy i tureckých očí.

Je to barva zlatavého čaje.

Hluboká, někdy pronikavá, jindy neproniknutelná, záhadně hloubavá, obdivně zářící hloubkou pohledu...

Ano, já vím, prozradil jsem vám hlavní téma těchto dvou blogů. A myslíte si, že tím to všechno skončilo a nic zajímavého už pro vás z Istanbulu nemám.

Nemylte se.

Už jste se někdy v cizím městě totálně ztratili?

A tím "totálně" myslím, že jste nejen zapomněli navštívenku s adresou hotelu, ale v tu chvíli tím šokem i název hotelu a ulici... takže, zavolat taxi nepřipadá v úvahu... a baterie v mobilu, požíraná aplikací Google mapy, se nemilosrdně krátí. A pozor, je to den odletu!

Tomu já říkám: ztratit se!
 

Ale o tom až příští pátek.

Istanbul 2

Istanbul 3 (Hagia Sophia)

- - -

Všechna foto: Martin Faltýn