Z Prahy přes Istanbul do Malajsie a zase zpátky - 2

Kapitola 2. Tajemství istanbulských očí 1 - Po 3 týdnech cestování doma. Tak dlouho jsem služebně cestoval přes Istanbul, až jsem jej konečně navštívil i soukromě. Objevil jsem památky a odhalil ono tajemství. Na co jsem přišel?

V povědomí nás Středoevropanů, mají všechny jihoevropské a ještě jižnější či východojižnější národy jednak černé vlasy a jednak - černé oči. Je to jakýsi tradující se úzus... nechci říkat předpojatost, tu si nechte vůči imigrantům... Ale jakmile jste z "jihu" - máte černé oči!

Do Istanbulu jsem se rozhodl jet, protože jsem tam ještě nebyl. To je dost dobrý důvod, že? Ovšem kdyby měl člověk navštívit všechna místa, kde ještě nebyl... Tady byl pro mne dobrý důvod, že jsem tam vlastně byl: na letišti. Díky mému bývalému zaměstnání jsme párkrát vycestoval na dálný východ. A vždycky jsem letěl přes Istanbul. Ovšem to bylo před nějakými 15 lety. Turkish Airlines snad u nás ještě ani nelétaly, lítalo se z Mnichova... (strašnými rachotinami TU-144, které mne v polovině 70. let vozily do Moskvy na studie a já si raději netroufám hádat, zda to náhodou nebyly zrovna ty samé stroje). Také do vstupu na turecké území jste museli mít vízum... a tak jsem tehdy raději "trpěl" pauzy mezi lety na rozlehlém Ataturkově letišti.

Tentokrát bylo vše jinak.

Turistické vízum už do Turecka mít nemusíte, letěl jsem Boeingem a pro změnu na "Nové Letiště", jak mu tady přezdívají.

Můj turecký turistický pobyt měl ovšem malou, dramatickou předehru.

Přes známé webové stránky nabízející ubytování po celém světě, jsem si našel hotel. Několikrát. Ten první už v únoru. Už tehdy jsem využil výhodnou nabídku letenek. A s přistáním se počítalo na letišti pojmenovaném po slavném tureckém státníkovi minulého století Mustafu K. Ataturkovi. Protože se nerad trmácím se zavazadly přes půlku města (a jak už víte, taxikáře nepodporuji), našel jsem si moderní hotel poměrně blízko letiště.

To se ovšem změnilo a tak jsem si pro jistotu našel jiný hotel, ve vnějším centru města. Nakonec jsem si ale řekl, že když už dovolená, tak si dopřeji trochu luxusu a změnil jsem to na lepší hotel, opravdu orientálního vzezření - trochu jak z Agathy Christie. (Později jsem to z jiného důvodu změnil na čtvrtý hotel a ani tady jsem neprohloupil.

Co se ale stalo? Hotelu č. 2, tomu ve vnějším centru města, se znelíbilo, že jsem se rozhodlo pro "lepší hotel", jak jsem poctivě jako starý blbec uvedl na webu v důvodech... A tak mi o pár dní zazvonil telefon:

- Tady kartové centrum banky XXX... Vy teď provádíte sérii transakcí?

- Ne, ne - co se děje?

Zkrátím to. Hotelu se znelíbilo moje rozhodnutí a tak prodal data z mojí karty podvodníčkům. Ti obešli veškerá jištění velmi fikaně. Zjevně si vyrobili duplikát a pak během asi 15 minut vysáli z účtu 5 000 Kč - přes platbu službě Uber!

Píši to hlavně proto, abyste si nemysleli, že vaše bezpečné karty jsou v bezpečí. Riziko tu zkrátka je vždycky. Proto přinejmenším je nutné mít pojištění karty proti podobným situacím, protože při rezervaci ubytování se prostě zadání údajů z platební karty nevyhnete. (Což se dnes dá už řešit snad i virtuální kartou, ale v daném případě se to prakticky vždy bude rovnat ceně za pobyt, takže si mnoho nepomůžete.) Já jsem pojištění měl a tak to dopadlo dobře. Banka XXX ... mi zcizené peníze na účet vrátila.

Z cesty z nového letiště do města jsem měl trochu hrůzu. Původní Ataturkovo má všestrannou dopravu do města. Z Nového (říkejme mu tak) jezdí jen autobus. Navíc, jak jsem zjistil - nelze platit hotovými, ale v automatu nebo prodejním kiosku si musíte zakoupit za 10 tureckých lir (1 TRY = 3,9Kč) kartu a tu si dobít dalšími penězi. V daném případě stojí letištní autobus 18 TRY.

No, všechno dobře dopadlo... A, mezi námi, stejně je lepší mít někoho místního, kdo vám poradí a pomůže. I když se mi nestalo (až na jednu výjimku řidiče autobusu), aby neporadil. I když úroveň angličtiny je různá a závisí od typu služeb. Takže taxikáři, prodavači fastfoodů, turisticky atraktivního zboží - bez problémů ano. U ostatních je to slabší nebo vůbec. Ale žijeme naštěstí ve světě "zázraků techniky" a použít on line překladač z mobilu, není problém.

Takto tedy vybaven jsem se ubytoval a vyrazil, poměrně pozdě do světa... Rovnou do míst označovaných v Istanbulu jako centrum.

Tzv.Taksim Meydani a k němu přilehlá Istiklal třída, po které jezdí historické tramvaje. Tato místa nikdy nespí a mnohé restaurace i obchody jsou zde v provozu non stop. Setkává se zde samozřejmě především mládež; je to ale místo setkání rodin i nejrůznějších národů -  v toto dobu je zde prý hodně migrovavších mladých Arabů... a i když je to celkem bezpečné, jak jsem pochopil, Turci těmto návštěvníkům příliš nedůvěřují.

Že to tady žije, se můžete přesvědčit sami. Snímek jsem ovšem pořídil v místech, kde se dalo projít... a velmi opatrně. Nikdy nevíte, komu se znelíbí, že jej fotografujete.

Pochopitelně je zde spousta restaurací i malých bufetů... Věřte mi nebo ne, pravý turecký kebab jsem neochutnal. Zato jsem si dal skvělou - nikoli ovšem levnou - večeři. Nicméně to za to stálo, jak se přesvědčíte příště.

Když přijdete na stejné místo druhý den, za světla, vypadá to vše najednou jinak.

A vy rozlepíte oči... namasírujete si nohy a vydáte se po místních památkách i dalších "nevšedních" zážitcích.

I třeba kulinárních.

Ale o tom v dalším pokračování i o tajemství, které jsem objevil - pravděpodobně v pondělí.

A zde je slíbená galerie.

Istanbul 1

---

Všechna foto: Martin Faltýn