Z Prahy přes Istanbul do Malajsie a zase zpátky - 11b

Malajsie, ostrov Borneo, hlavní město Sabahu: Kota Kinabalu - Za 10 dní se nastřádá spousta drobných zážitků, které se při psaní jinam nevejdou. Už se vám v hotelu zablokoval pokojový trezor?

Když píšete o cestování blogy, znáte to - kromě "velkých" zážitků vás potkají drobnosti, které nestojí víc jak za odstavec a nazdar! Tím je téma vyčerpáno, i kdybyste se upsali a rozepsali třeba jako Alois Jirásek.

S tímto vědomím jsem lovil drobné foto postřehy.

Tak na příklad, jednou ze základních cestovatelských otázek je -  kde vyprat. Máte-li zachovány hygienické návyky a  nepustili-li jste se do nějaké speciální výpravy... záhy se vám nahromadí prádla víc než dost. Drobnosti jsem vždycky řešil přemáchnutím na pokoji... ale tady jsme "tři chlapi v chalupě" a to se brzy nahledá. Hotelová služba se nám zdála předražená. Chápu, že její součástí bylo i žehlení a to se musí zaplatit, ale na dovolené takovou maličkost neřešíte.

I.

A tak jsme uvítali, že jsme nedaleko hotelu objevili prádelnu. Cena sotva čtvrtinová.

Stačilo se vždy domluvit s personálem, tedy jednou postarší ženou, v kolik si pro prádlo přijdeme. Což se nám třeba na poprvé nepodařilo, protože jsme přišli relativně pozdě odpoledne. Druhý den už jsme uspěli. A když jsme pak čekali na prádlo, šli jsme si sednout do nedalekého KFC.

II.

Díky tomu jsme objevili originální pobočku tohoto fast-foodu, kterou jsem jinde neviděl. Na první pohled je to ovšem zcela normální fast-stood.

Ovšem teprve když si chcete objednat, zjistíte, že...

...celý personál restaurace je němý! Lépe řečeno nedoslýchavý! Snad manažer směny je se 100% komunikačními vlastnostmi, ale jinak vás obsluhují - jak si oni sami, přinejmenším u nás, říkají - hluchavky!

Ale jinak to není nejmenší problém. Přiznám se, že moje první zdejší objednávka - a to jsme tam byli několikrát - proběhla, aniž by mi to došlo. Z práce jsem zvyklý na non verbální způsob domluvy, takže tady jsem prostě objednal, zaplatil a hotovo.

Až teprve napodruhé mi to došlo a taky jsem si všiml onoho speciálního nápisu. Nadchlo mne to! Tohle je přeci skvělý nápad, jak dát lidem možnost seberealizace (to už jsem samozřejmě věděl, že u nás třeba existují speciální kavárny - snad nebudeme hnidopyšit na těchto detailech).  Takže celá komunikace je vyřešena formou zatavených letáků s nabídkou, kterou vám personál předloží... a vy si prostě stylem ukazování na jídlo a počtem prstů objednáte. Celá komunikace probíhá s úsměvem a s příjemnými lidmi, takže případným drobným nedorozuměním se spíš zasmějete.

A ocenil jsem tu komunikativnost ještě v jedné situaci. Při návratu z jednoho výletu jsme tam zavítali na rychlou večeři. A buď jsme se nějak moc zapovídali, nebo jsme bylo moc unavení... Zkrátka, malajský přítel, který je pro změnu částečně nevidomý, tam zapomněl baťoh! - Zjistili jsme to až na pokoji. A tak já jsem, cestou necestou, únava neúnava, těch pár set metrů, mazal zpátky do fastfoodu. Našel jsem tam obsluhující personál a obsluhující mladík hned věděl, o co jde. Vzal mne do rohu jídelny, kde měli svoje místo zaměstnanci a tam ten baťoh už čekal. Paráda, dobře to dopadlo! A komunikace? Nebyla nejmenší problém!

No ale samozřejmě, přemýšlel jsem jak poděkovat. Nejen slovně tedy... Dávat mu peníze, to by byla spíš urážka. A tak jsem na pokoji z kufru vylovil ze zbytku svých českých zásob pár posledních čokolád Kofila, víc jsem neměl. Dal jsem je do malé dárkové igelitové tašky a ještě ten den jsem znovu do fast-foodu zavítal do třetice.

III.

Samozřejmě, o stravování by se dala taky napsat speciální kapitola. Ale to si průběžně vyhledejte v předchozích blozích a i v těch budoucích s podobnými postřehy počítám. Nicméně, aspoň jedna drobnost z obchodních center, a to jsou "lahůdky" v našem slova smyslu. Ne, nečekejte klasické české chlebíčky nebo saláty s řízkem či karbanátkem. Ale i tak mi ta nabídka přišla zajímavá a stála za pár fotek.

Čas na ochutnání jsem, bohužel, neměl, ale lákavě to vypadalo.

IV.

Člověk je fyzicky živ jídlem a duševně např. literaturou. Takže jsem se zájmem navštívil knihkupectví v obchodním centru. Bylo jedno a v jediném ze tří. Navíc v kombinaci s psacími potřebami. Ale mne zajímala především nabídka knih.

Základní zde byly tři jazyky: malajština, čínština a angličtina. A nabídka byla opravdu bohatá a rozmanitá.

Hned u vchodu to byly samozřejmě nejnovější knihy a bestsellery. Vůbec místní literatura byla hojně zastoupena a nejen překladová. Už podle obalu můžete bezpečně odhadnout, o jaký žánr se jedná.

Pak tu byla vzdělávací literatura... od nejmenších až po ty nejdospělejší. Něco ve stylu učebnic školních, pak vzdělávacích omalovánek a pochopitelně učebnic.

Současná bestsellerová světová literatura je zastoupena jak v originále, tak v překladech a adaptacích.

Pro nás poněkud podivně pak působí přehršle seriálů pro mládež vedle cestovních vydání koránu.

Ale nakonec se zase vše vrátí zpět k nasycení člověka krmí. A tak nechybí bohatá kuchařská literatura. Má svá jednoznačná národní specifika. V malajštině najdete recepty vysloveně malajské kuchyně, V čínštině pochopitelně čínské.

V.

Poslední dnešní postřeh, není ani tak postřeh jako spíše zážitek. A malér. Přišli jsme z ranního výletu do města a chystali se později dál a na večeři. Na nákupech vám pochopitelně dojdou peníze. A tak jsem potřeboval si nejen vyzvednout svoji kreditku z pokojového trezoru, ale především: potřeboval jsem provést internetovou platbu na technice, která byla v trezoru uložena.

Zadal jsem číselný kód. Nic. Po druhé - nic. Po třetím "pokusu" si trezor vyžádal 8 minutovou pauzu. Po čtvrtém už 30 minut, a když po pátém vyskočil interval 2 hodin, pochopil jsem že s trezorem asi něco je a vyrazil do recepce.

Tam se pochopitelně na mne netvářili. Navíc, zrovna tento personál nepatřil mezi tu zkušenější směnu. I začalo velké vyšetřování, kdo jak a proč by to za hotel mohl vyřešit. Po půlhodině se dopátrali. Jenže odpovědný "technik" si vyjel na dva dny na dovolenou. Tak se řešilo co dál.

Recepční mi byla dokonce ochotna zařídit menší půjčku do výše našeho hotelového depozitu. Jen, abych "vydržel". Bohužel, to nešlo. Základním kamenem úrazu bylo to, že to bylo 12. 6. a tudíž den výplaty, kdy jsem konečně mohl (a musel) zaplatit jistou pojišťovací transakci. Neodkladně. Jenže potřebná technika byla zamčená v onom nedobytném trezoru. A to nejen tablet s Windows, ale především mobil s českým číslem, na což bylo vázáno internetové bankovnictví.

Takže trezor se otevřít musel!

Nebudu to prodlužovat... přeskočím další asi 2 hodiny čekání, kdy se to "řešilo". Nakonec se z poza recepce vynořili dva čínští maníci s nářadím a jelo se nahoru do pokoje. Tam jsem znovu naposled zkusil kód - a ten já používám v těchto případech stále stejný. Nic.

Pánové vyndali šroubováky, kladivo, důlčík a jiné drobnosti, zapracovaly zlaté čínské (nikoli české) ruce... no a výsledek vidíte.

Otevření trvalo celých 10 minut. A to jen proto, že pánové neznali vnitřní mechanismus. Ale cíle bylo dosaženo. Neplatil jsem nic, tedy hotelu za tuto "službu"... hlavně: zaplatil jsem potom co je potřeba - ale až do konce mého pobytu zůstal trezor v tom stavu v jakém ho vidíte. Takže jsem ocenil, že náš kamarád Petr má samostatný pokoj a používali jsme těch několik dní trezor v jeho pokoji.

Co vám budu povídat. Skončili jsme, díky tomu trezorovému nerváku, ten den zase v baru... a vy můžete vidět poslední sérii koktejlů, které jsme si tam objednali. Zkušení alkoholici mohou hádat, které že to jsou.

- - - - - - - - -

Všechna foto: Martin Faltýn (se souhlasem zúčastěných)