Z Prahy přes Istanbul do Malajsie a zase zpátky - 10

"Všechny krásy Kota Kinabalu" - Den pátý - I dnes se jelo na výlet! Pod taktovkou Petrova itineráře v mobilu. A pro změnu jsem něco zpackal... a musel napravovat.

Ráno nás nevšedně (jako vždy) uvítalo na snídani v hotelu. Tady byla poměrně bohatá nabídka. Webové stránky hotelu slibovaly bohatou nabídku každý den. To sice byla pravda, ale přeci jen to co stránky reklamně slibovaly, bylo rozvrženo do celého týdne. Takže jsme museli naše chutě trochu korigovat. I tak bylo z čeho vybírat.

Kromě těchto jídel v evropském (západním) stylu zde samozřejmě byly smažené nudle mi goreng nebo rýže nasi goreng; pak jakási goreng=smažená kuřecí křídla - samozřejmě pálivá. Pro dietáře podivná rozvařená rýžová kaše, kterou nazývali anglicky poreng. Pak další malasjká jídla typu kuřecí/hovězí v omáčce... Jak říkám, to vše ale jednotlivě den po dni. Standardní denní byla káva, čaj, klasický džus z koncentrátu... atd. včetně sladkostí a kukuřičných lupínků v rámci zdravé stravy.

Zajímavé bylo pozorovat stolovníky - všech národností a asi i vyznání. Skupinky hlučných Číňanů, pak postarší patriarchální malajský potentát obskakovaný svou zahalenou manželkou - stačilo cuknutí palcem, úsečné slovo a vršila se před ním jídla. Nechyběli sebevědomí Australané a naopak skromně se projevující Malajci. Tento Babylon z hlediska ontogeneze doplňovaly cukrující mladé párečky, které od toho neodradily ani rodinky s pořvávajícími děcky od 0 do 6 let (plně chápu hotely, kde jsou děcka zakázána), aby pak jejich místo zaujal manželský pár seniorského věku, bez zájmu zírající na svět a patřící k sobě jen proto, že jsou spolu už tak dlouho.

Seniorka z jednoho takového páru se snažila se mnou poněkud manipulovat nátlakem při snídani, ve stylu, abych sebou hodil. Jenže já čtu bodylanguage dobře a neochvějně jsem ji obdobnou gestikulací zpražil, že se musím postarat, ať nebuzeruje. Od té doby, kdykoli jsme se potkali - i třeba i jednou v baru - jsem byl její nepřítel č. 1 Bavil jsem se tím.

Ze společenského statusu tady chyběli jen lovci a lovkyně osamělých duší - toto byl hotel spíše rodinného a byznys typu  (ano, i jeden takový uspěchaný s aktovkou se tu vyskytl), kde jsou všichni více méně zadáni.

Nicméně ti, kteří sem přijedou, se tu cítí opravdu jako doma. A ani ty nejmenší děti vám tady mnoho potíží nezpůsobí. Neboli, to "pokřikování" tady nebylo příliš obtěžující. Jednak se starají rodiče, jednak: tyto děti nejsou západně a evropsky rozjívené. Tady se děti pořád ještě rozumně vychovávají a nenechají dělat, co je napadne.

Nás dnes čekal další den Petrem naplánovaných výletů a sice hned dvě pamětihodnosti. Když se u nás řekne "pamětihodnost" máme na mysli nějaký starobylý hrad nebo zámek, případně Karlův Most nebo Staroměstskou či Olomouckou radnici, univerzitu, divadlo, koncertní sál apod.Takový Tančící dům nebo Žižkovskou věž třeba za pamětihodnost příliš nepovažujeme, přestože je tomu tak.

A tak jsme zavolali našeho neúnavného taxikáře a vyrazili na další výlet.

Pamětihodnosti, které jsme chtěli tentokrát na Kota Kinabalu navštívit, byly obě novodobé.

Tou první byla nová mešita Kota Kinabalu City Mosque. 1989 začaly přípravy a slavnostní otevření až v r. 2000. Za vším hledejte, jako vždy a všude, nedostatek financí.

Nicméně, Kota Kinabalu City Mosque je stavba skutečně impozantní.

Víc fotografií v Galerii.

Dovnitř jsme se nedostali, ačkoliv nás u vchodu neopomněli zinkasovat o 5RM (cca 25Kč). My jsme se dostali jen do trávníkového areálu. Ten slouží nejen pro procházky, ale třeba i pro svatební fotografie věřících.

Pro nás se ovšem žádná svatba nekonala. Ba ani jsme se nedostali dovnitř, protože probíhaly molditby v rámci konce ramadánu. A to už tedy bylo pro druhé (před tím v Istanbulu).

Ovšem, Petr je výletový nezmar! A my s ním.

Takže následoval další přesun. Cílem byl kupodivu nedaleký, rovněž relativně nově vystavený buddhistický čínský chrám - Pu Toh Tze Temple. Pochází z roku 1980 a je neustále dostavován, rekonstruhován. Je největší buddhistickou stavbou na Sabahu.

Hlavní buddhistickou sochou je Guanyin (Kwan Yin). Označit ji lze jako "bohyni soucítění", ve smyslu soucitného milosrdenství.

Areál se pak dělí do několika částí. Vstupní brána je se smějícím se Zlatým buddhou a čtyřmi velkými králi čtyř světových stran. Za branou následuje modlitební chrám, s velkým bubem, naproti je zvon a jsou zde rozmanité zahrady. Následuje další chrám. A pak je stranou i praktická část - studijní místnosti, ale také velké kolumbárium.

Také se vám stane, že občas něco propásnete, zameškáte a pak toho doživotně litujete? Mně se to stalo pochopitelně také již několikrát a stalo se mi to málem i zde. Odjeli jsme asi po hodině a já si teprve při odjezdu uvědomil, že jsem si chtěl ještě vyfotit sousoší učenců, či jak to nazvat - v dolní zahradě. A že už se sem nikdy nevrátím.

Tak tentokrát jsem se rozhodl vzepřít!

A hned druhý den, kdy jsme měli náplánovaný více méně nákupní den, jsem trval na tom, že se musíme do chrámu ještě vrátit. Udělal jsem dobře a ani Petr a Nie toho nelitovali. Nelitoval jsem toho hlavně já a sousoší učenců jsem vyfotil.

Následujcí foto je pozvánkou do galerie. Pochopitelně jsem sousoší fotil i zepředu.

Předcházející den pro náš ovšem ještě zdaleka nekončil. Čas sice pokročil, ale to bylo jen dobře. Měli jsme totiž v plánu večeři v tržnici!

A kdo znáte podobné exotické tržnice, víte, že je nejen se nač dívat! A že se sem musí hlavně večer, kdy to žije. Pěkně "po staru" , bez globalizace, bez civilizačních výmyslů jako inspekce životního prostředí a jim podobných státní institucí. Ne! Jak už jsem předestřel jinde, tady by ČOI, hygiena i jiné kontrolní orgány dostaly psotník! (A ne, že bych jim to občas nepřál - protože jedna věc je ochrana občanů a druhá: státní i osobní - úplatkové - vyžírkovství.)

Takže jsme se nechali odvézt do barvitého světa tržnice, do světa všehomožného i nemožného, vídaného i nevídaného a neslýchaného.

Bylo to úžasné všechno pozorovat. Obchodníky, jejich stoly přetékající zbožím - masem, rybami, mořskými plody, zeleninou, sladkostmi... A co bylo hlavní: pokud jste si je nechtěli odnést domů, nechali jste si pochutiny připravit přímo zde!

Čehož jsme využili také my a dali si tady ryby tak čerstvé a chutné, jak je nikde jinde nedostanete. Všichni ti superkuchaři, i ti s jejch slavnými michelinskými hvězdičkami, blednou při chutích, které umí vytvořit obyčejný malajský prodavač a kuchař v jedné osobě.

...co na tom, že to není servírováno na míšeňském porcelánu se stříbrným příborem!

Já jsem se pak prošel po tržnici s fotoaparátem a výsledek uvidíte v galerii. 

Jednu věc ale neuvidíte: pašeráky! Pár mládenců se mihá prostorami tržnice, jsou jako vážky - chvíli zde a chvíli tady. Hbití, ostražití.. co kdyby přišla kontrola.
Nene, nepašují ani zlato, ani drogy - nýbrž zcela "obyčejné" cigarety. Nejsou totiž malajské. Ty byly již zotročeny kolkovým systémem velkých tabákových koncernů. Tady se prodávají cigarety indonézské "garamu suria" - s aromatem hřebíčku. A jiné s mentolem.

Přilákal jsem jednoho z mládenců a udělali jsme dobrý obchod. Všichni. Do té míry, že nám "kápo", který pak přiběhl kouknout co se to děje, přidal sám od sebe ještě dvě krabičky cigaret zdarma.

A tím náš večer prakticky skončil.

Zavolali jsme taxikáři a ještě ve chvilce, kdy jsme na něj čekali, jsem si stihl vybrat z bankomatu pár set malajských ringgitů. A nakonec jsem od prodavače před tržnicí ještě koupil jeden batikový sarong (na foto ten červený, průměrná cena cca 25RM = 140Kč) - příjemně barevný a velmi kvalitním vzorem; což už také bývá občas problém takovou kvalitu v Malajsii koupit a nejen laciný "rychlotisk".

Nasedáme a odjíždíme do hotelu. abychom se druhý den vypravili za dalším dovolenkovým dobrodružstvím. Mezitím už rybáři opět vyjíždějí na moře, aby se odpoledne vrátili s čerstvým úlovkem do tržnice.

Hotelová snídaně

Kota Kinabalu City Mosque

Pu Toh Tze Temple

Tržnice

Příště ovšem poněkud naruším "časovou osu" vyprávění a podělím se s vámi o několik minizážitků, jako je třeba Australan v baru, jaké knihy se zde prodávají, přiblížím vám jedno zajímavé KFC a nebo se dozvíte, jak to dopadlo s pokojovým trezorem, který se najednou nedal otevřít.

- - - - -

Všechna foto: Martin Faltýn