Kdo jste se včera dívali - nevím jak vás, ale mne včerejší ceremoniál i ocenění přijemně překvapily. Prošel jsem si i internetové ohlasy a tak bych rád přidal pár postřehů.
Nemá cenu hledat příliš mnoho přirovnání. Nicméně nejtrefnější je asi Warholova teze o15 minutách slávy, které si každý v životě prožije - zde tedy zredukováno na nějakých 15 vteřin slávy.
Spravedlivě řečeno, docela jsem čekal, jak se Česká televize tohoto přenosu zhostí.
To jsem ještě netušil, že režisérem přenosu je Michael Čech. Ten je, podle mne, specialista na podobné "nežánry" (několik posledních let režiruje také Šípovu Všechnopárty) - a co jsem od něj viděl, nikdy to nebyl průšvih.
Také tady to bylo, podle mne, naprosto profesionální - i když je jasné, že byl poněkud ve vleku předchozích "tradic".
Mám na mysli filmový úvod Václava Kopty a vůbec jeho moderování. Toho se zhostil velmi dobře, až na pár momentů - komikem prostě nikdy nebude. Trapné bylo nejen závěrečné self-interview s vyhlášením vítězného filmu, ale a zejména rádobyvtipné video vsuvky s příjezdem nominovaných ve Fiatu Panda, či co to bylo. V úvodním příjezdu se také objevil Mekky Žbirka... nějak jsem nepřišel na důvod.
Jediné, co jsem z těchto dotáček ocenil jako originální záležitost, bylo převzetí ceny za celoživotní dílo režisérem Hynkem Bočanem. Natočil řadu skvělých filmů, i pár filmů nepříliš zdařilých. Tak to v práci režiséra chodí. Potěšilo mne i to, že na stará kolena zmoudřel a když už film Parta hic nepřijal profesně (čemuž se asi při tvůrčím zaujetí nelze divit), tak jej přijal jako svůj nejdiváčtější film (v komentáři k DVD jej ještě odmítá vůbec). Třeba ještě o kousek zmoudří a na opravdu stará kolena pochopí proč. A rozhodně nemá co "splácet", ačkoliv to sám říkal. Seriál Zdivočelá země je skutečně dílem mimořádným a podle mne jej z hlediska tématu lze směle postavit vedle jeho filmového "staršího bratra" - Všichni dobří rodáci.
A podle mne Krajina ve stínu patří rovněž ke snímkům, které se s tímo tématem snaží vyrovnat. A je jen škoda, že právě díky této tématice jej neuvidím, i když by asi za shlédnutí rozhodně stál.
Ano, se zájmem jsem se díval na ukázky z nominovaných filmů. Subjektivně vzato: jako orientanční informace mi to stačí. Na druhou stranu právě pro tu stručnou "orientačnost" si netroufnu říci, zda po právu vyhrál "Šarlartán" nebo zda to neměla být spíše "Krajina ve stínu". To už je o celkovém filmu, o příběhu a jeho dramaturgii. A přiznám se, že žádný ze snímků nevyvolal ve mně potřebu jej shlédnout celý - ať již z uměleckých důvodů nebo proto, že se programově zcela vyhýbám některým tématům: zejména pak válečným.
U dokumentů mne zamrzelo jisté ingorantství k celé předchozí české dokumentární tvorbě. Autoři novodobí se snažili "objevit Ameriku", že se dokument konečně vymaňuje... Kdo zná třeba jen dokument Věry Chytilové "Praha-neklidné srdce Evropy", tak ví, o čem mluvím.
Animovaná tvorba se konečně dočkala své kategorie. Ovšem na svých 15 minut slávy si bude muset ještě počkat. Především, u snímku "Barevný sen" je tu znát výtvarná "inspirace" Petrem Pošem, z tritpychu Fimfárum Jana Wericha. Nicméně tady na mne působí výtvarná stránka spíše anti esteticky. Popis obsahu mne ani tentokrát nepřesvědčil, že bych měl shlédnout více než trailer.
Ocenění tvůrcům netřeba závidět. Filmařina je tvrdá práce a dnes o to více je pro ni třeba více zapotřebí nadšení. (Je to ovšem takový druh nadšení, které nesdílím a proto sám netočím.) Dotyční si proto to ocenění o to více zaslouží. Je to přinejmenším půl roku až rok života. Je to - poeticky řečeno - jako byste vychovávali své vlastní dítě.
Příprava filmu není nepodobná věštění v kouli: jaké bude výtvarná stránka, prostředí, kostými, herci... osvětlení, hudba... Čemuž předchází scénáristická příprava: hlavně zpracování příběhu a dialogů. A natáčení? Třicet dní vstávat v pět ráno - celý den se trmácet někde na place - po osmé večer nikoli "padla", ale schůzka, jak to bude probíhat další a další den... Do postele v lepším případě kolem půlnoci.
Asi tak nějak vypadá průměrný život filmaře během natáčení.
A netřeba závidět ani hercům. Při všech těch nynějších vypjatých rolích by jim z toho mohlo lehce hrábnout.
Snad právě proto řekla dnešní doba tvůrcům, že i oni by měli být skromnější - že to tentokrát bude bez rautu, velké slávy a obecenstva. Že nelze zapomínat na to jaká je doba (ano, na zdravotníky všeho druhu) a nezapomínat i na to, že filmařina není o párty, ale o pilné práci a pokoře.
Závěr večera patřil loňskému vítěznému "lvímu" snímku. Bohužel, Marhoulovo (černobílé) Nabarvené ptáče, patří z hlediska tématiky také k filmům, které v životě neuvidím; nehledě nato, že jsem si sovětských válečných filmů užil při studiu filmové režie sám dost a dost. Inspirace pak těmito fimy typu Tarkovského Ivanovo dětství nebo Klimova Jdi a dívej se, je víc než značná a Marhoul možná šikovně využil i toho, že východní filmy této provenience jsou u nás pouze ve filmových archivech a tudíž povědomí o jejich síle je jen mlhavé ne-li vůbec žádné. I tak chci věřit, že si i televizní diváci celých 163 minut užili.
A to je celé.
Celý ceremoniál Českých lvů můžete shlédnout zde.
