Velikonoční nákupy? - Už nikdy!

Jak zákonem stanoveno, v hypermarketech, supermarketech se o vybraných svátcích zavírá. A tak hurá! předzásobit se a lidi berou obchody útokem. To fakt nemusím, ale tentokrát u mne za to můžou kocouři.

A divíte se lidem?

V dnešní demokraticky chaotické době bytí a nebytí se člověk musí neustále vrtět jak na obrtlíku a přizpůsobovat se novým okolnostem.

"Jo to dřív..!" namítne vám některý jouda: "Dřív byl pořádek a všechno bylo jasný. Obchody se ve městech zavřely nejdýl v sobotu ve dvanáct; venku už třeba v pátek ve čtyři... a kdo neměl, musel buď do hospody nebo si pučit od sousedky."

No, tak dneska... Řada lidí nedělá na píchačky, podnikání nemá na rozdíl od kolbenky zavírací hodiny a řada lidí by se asi hodně divila, kdyby to v televizích "zamázli" s tím, že jsou Velikonoce. "Děkujeme za pozornost, porucha není na vašem přijímači - ve vysílání pokračujeme v úterý."

A tak lidé vyrážejí nakupovat před "zavíracími" svátky o sto šest... a možná ještě o víc: mnohdy jako o život; zejména tedy do oněch hyper- super- marketů.

Přiznám se, že jsem nakupovat musel. Ne kvůli sobě; v tomto směru mám zásob dostatek. Ale jak někteří víte, mám už skoro rok dva kocoury. S blížícím se ročním výročím jejich narození se z nich stávají energičtí kocouří dorostenci, kteří by snědli snad boty i s hřebíkama (kdyby v nich dnes ještě byly).

Prostě furt žerou jak nenajedený, no. A protože při mé práci pátek-svátek-nesvátek jsem rád když si udržím v paměti, který je den, natož abych stíhal si pamatovat, kdy že jsou nějaké velikonoce, zvěrozvěstové, nebo občas i vánoce... Tak jsem se prostě vypravil, že doplním krmivo, neb poslední 4 malé konzervy by jim i při krmení ráno a večer jaksi dlouho nevydržely.

Řeknu vám, takový nákupní masakr jsem snad ještě nezažil - zejména proto, že v předsvátečním období do nákupních center nechodím, varován teoreticky.

Nuže, nyní to bylo prakticky. A v praxi.

Obvykle jezdím na tyto velké nákupy do centrály jednoho hypermarketu. Jednak to mám 10 minut autobusem, jednak mi vyhovuje tamější skladba nabídky, včetně toho, že si tam dám někdy i oběd.

Autobus jel na čas, dle jízdního řádu nalezeného v mobilu... Byl plný jen mírně nadprůměrně, což mne dostatečně nevarovalo před tím, co mne v hypermarketu čeká.

Davy... ne, davy ne. Kolem hypermarketu bylo relativně pusto. K mému údivu až nějak moc. Parkoviště obsazená jen průměrně. Zato klece s nákupními vozíky, jindy relativně plné, dnes na mne zíraly svou prázdnotou... Ukořistil jsem nakonec jeden ze zapomenutých vozíků, bohužel z takových, které jsou delší dobu nepoužívány a které pro jejich prorezlost nemusím.

U otáčivých dveří jsme se ale najednou všichni nakupující slétali jak vosy na bonbóny a teprve když jsem dveřmi projel pochopil jsem, že ty davy už jsou dávno uvnitř.

Tak trochu jsem se zastavil a zíral.

"Tady snad mají organizovaný zájezd domovy důchodců!" řekl jsem si v duchu. Pravda, já sám jsem již rovněž v socialistickém těsně předdůchodovém věku (*1957), ale přeci jen tohle byla přehlídka opravdových stařešin, francouzských a jiných holí, nákupních vozíků a ručních vozíků-tašek pro odvoz nákupu domů - viz tedy ono ilustrační foto.

Měl jsem pevně stanovený plán koupě, díky mobilní aplikaci, kam si vše pečlivě zapisuji. A byl jsem jenom rád, protože jsem tím pádem mohl sledovat jen vytyčené cíle jako kočičí trávu, asi 50 kočičíčch vaniček se žrádlem (potvory zmlsaný), pak jenom něco málo k obědu pro dvounohé hladovce...

No, řeknu vám, byl to nejen maraton mezi kličkujícími důchodci. Tito si zdatně udržovali životní prostor svými holemi... a byli všude. A to doslova. Dokonce se mi jedna dvojice pletla od samého začátku k mé smůle pod nohy. Jenom s tím rozdílem, že zatímco já jsem jezdil jaksi vodorovně, dvojice - šourající se neuvěřitelnou rychlostí, to křižovala vodorovně i svisle, jak když hrajete hada na počítači nebo v mobilu.

Logiku jejich pohybu dala větička, kterou jsem zaslechl, když on odbyl ji slovy: "Ale dej mi pokoj, já se snažím ještě najít, co je kde v akci a se slevou..." A "pádil" dál.

Že nebyl zdaleka sám, o tom jsem se přesvědčil záhy.

Jako nákupní úkol jsem dostal krůtí maso. Zamířil jsem podvědomě k drůbeži a nejistě se zadíval na tři balíčky, které tam byly. Posléze jsem se vsunul mezi kupující a po jednom vztáhnul ruku. "Krútí na guláš" sice nebylo to pravé... ale když jsem si přitáhl další dva balíčky, nabízely mi žaludky nebo krky. Víc krůtího v regálech nebylo!

A že s tou drůbeží kromě kuřat to vůbec nebylo slavné, jsem si ověřil u mrazáků.

"Oni už nemají jedinou kachnu..." zaslechl jsem rozhořčené postestknutí dámy za mnou. Souběžně s ní toto konstatoval otec s menším synem, který se přihrnul z druhé strany.

(A už mi jel pozdější domácí dialog typu: - Buhví na co jsi čuměl, když nevidíš kachnu... vás dva tak poslat nakupovat... -)

V duchu jsem si pogratuloval k hbitosti nákupu s jediným, půlkilovým balíčkem krůtího. Pro 4 osoby bude muset stačit.

Že nákup se toho dne měnil v boj, mi bylo čím dál více jasné. Jakž takž jsem vybral hovězí s kostí na polévku... i když se mi pod rukama balíčky přehrabovaly další svě osoby.

Pak jsem chvíli zvažoval zákusky.

"Cukrářka" právě nakládala poslední z pěti, šesti přepravek, ve kterých přivezla balené zákusky. Sotva se pohnula, zadíval jsem se do regálu. To minimum co tam bylo, snad přivážela stylem: jedna přepravka = dvoje balení zákusků.

Ani jsem nestačil okem přehlédnout co bych si asi koupil, a už tam "průnikem z boku" hrábly dvě důchodkyně. Za stálé diskuse uchvátily dvoje boxy s kostkami "harlekýn", maně zhodnotily kvalitu tiramitsu a zbytek přehlédly jako krajinu. Na cosi kýčovitě barevného, co se mi nabízelo pod názvem velikonoční vajíčko a velikonoční minidort jsem chuť neměl. Harlekýny už byly pryč, cheesakke nemusím a maxi větrníky byly poněkud poškozené při přepravě... to se na před-velikonoční stůl dát nedá.

A dávat skoro stovku za mazanec, který evidentně ani nikdo nekupoval..?

No tak nic.

Nebudu vás unavovat dalšími více méně podobnými zážitky. Už tomu totiž chybělo jen vyvrcholení: nějaká ta správná důchodcovská rvačka o zboží. Tímto stylem já rozhodně nenakupuji.

Dokoupil jsem dvě-tři potřebné drobnosti, jako paštiku do snídaně, rýži ve varných sáčcích (ano, slibuji: už nikdy nekoupím tu paraboiled) či kečup... a honem k samoobslužné pokladně.

Ven jsem vyjel už jako typický důchodce... nákupní vozík jsem vrátil do "seřadiště", kde se jej po pár minutách ochotně někdo ujal... a sám jsem se "šoural" s nákupní taškou na kolečkách na autobus, maje dostatek času na spoj - což jsem si pochopitelně ohlídal.

Dvojice důchodců se mnou... zdaleka ne jediná, jak se můžete přesvědčit. Na foto je z té dvojice ale jenom on, s tím "vozíkem". Při pohledu na něj jsem se ale už nedivil jeho rejdění. Ti další dva důchodci vlevo se tam zjevili jaksi odnikud až potom.

A nakonec jsem při tom čekání pořídil "velikonoční" foto, o které se mohu podělit s vámi.

Tak Veselé velikonoce.