Vánoce, kniha a já

Jedna knižní společnost vyhlásila soutěž: napište o svém vztahu ke knize o vánocích... Tak jsem to zkusil. Ne kvůli té výhře (2 knihy), ale kvůli sobě samému. To, co jsem napsal, mne i trochu překvapilo.

Upřímně, nejednat se o knihy, asi bych se nějakou soutěží vůbec nezabýval. Účastníků bývá zpravidla mnoho, cen málo - o fikanosti podmínek některých soutěží nemluvě. Nemám rád podmínky typu: "Odhadněte, kolik chroustů v příštím červnu zavítá v sobotu mezi 7. a 8. hodinou ranní na mladoboleslavsko."

Tato soutěž ale působila seriózním dojmem - aspoň do té míry, že podobnou pitomost nepožadovala. Ovšem, o to, kdo a kdy bude hodnotit výsledky a hlasovat, kdo cenu získá, jsem se nezajímal ani v nejmenším. Šlo mi v daném případě ryze o "sportovního ducha" - protože se jedná o knížky.

O své knížky jsem vždy pečoval. Ostatně, když se podíváte například na moji minisbírku KODovek - Knihy odvahy a dobrodružství - jistě byste neřekli, že těm knihám je přes 40 let! A ne, že by byly nečtené. Výjimku svým stavem tvoří Plavčíci kapitána Bontekoea, kterou jsem ukořistil coby jinak nesehnatelnou v rámci vyřazování z jedné knihovny.

Ten soutěžní úkol mne donutil zapátrat znovu v knihovně a znovu se potěšit knihami, z nichž některé mi dělají radost již od dětství.

V žádné klukovské knihovně by neměl chybět Jaroslav Foglar! Ať už se jedná o ty jeho nejslavnější...

... nebo i ty méně slavné tituly. Mimochodem, Dobrodružství v zemi Nikoho byla první foglarovka v mé knihovně. Pochopitelně jsem ji dostal k vánocům.

A kdo měl v 60. letech rád něco jako vědecko-fantastickou literatutu, nemohl minout knihy J. M. Trosky. Vědecká fantastičnost z jeho děl už dávno vyprchala, zejména vzhledem k přeceňované "všemohoucí" síle elektřiny. Ale dobrodružná síla jeho příběhů zůstala.

No a bezpečným přechodem mezi dětstvím a dospělostí jsou příbehy Sherlocka Holmese... Ani ty - alespoň ty od A. C. Doyle - nesmějí v mé knihovně chybět.

No a zbytek je, jak praví Kypling, už jiný příběh.

Co jsem tedy napsal do soutěže?

Není nic krásnějšího než pod provoněným vánočním stromkem najít balíček s knihou. Jednou, dvěma... nebo i pěti. Jako malý kluk jsem se právě na vánoce těšil proto, že jsem věděl, že knížky tam budou vždy. A po rozbalení ostatních dárků... po povinné rodinné chvilce jsem honem mazal do svého dětského pokojíku, lehl si na zem na břicho a nedal jsem si pokoj, dokud jsem aspoň jednu knihu nepřečetl celou.
Mnohé z těch knih mám dodnes ve své knihovně... Foglara, Setona, Coopera, Flose... J. M. Trosku. A kdykoli se k nim náhodou vrátím, mám před očima vánoční stromek a pod ním balíček knih, který jsem spolehlvě vždy rozbaloval jako první.

Tolik mé vyznání.

A za sebe ještě dodám. Také o letošních vánocích nebudou chybět mezi dárky knihy. Tentokrát ovšem já nebudu ten obdarovávaný, ale ten darující. Bratr dostane Paměti kata mydláře z Levných knih. A švagrovou, coby milovnici detektivek, potěším nejnovější "Agathou Christie" z Knižního klubu - tedy dílem její pokračovatelky. Sám jsem zvědavý, jaká ta kniha je, a až si ji švagrová přečte, rád si "Vraždy s monogramem" od ní vypůjčím. Knihy v naší rodině, obzvláště při dnešních cenách, vždy obejdou více členů.

No a pokud se týká mne osobně... možná prostě jen zavítám do knihkupectví a udělám si knihou radost prostě jen tak - s vánocemi nebo bez vánoc - kniha mne potěší vždycky.