Tři ztráty české kultury

Zatímco Janu Třískovi zdejší blogeři věnovali hned několik článků, Květě Fialové a dnes odešlé Zuzaně Růžičkové ani řádek. Za sebe bych pár osobních řádků věnoval i jim.

Ano, začnu ne jinak než Janem Třískou.

Naposledy jsem jej viděl hrát ve filmu Na samotě u lesa. Byl jsem tehdy v prvním ročníku filmové režie na vysoké škole, filmové univerzitě VGIK v Moskvě. A rádi a často jsme tam chodili na československé velvyslanectví do tamějšího kina. Byl to jediný kontakt s tehdejší naší kulturou... Navíc jsme byli všichni filmaři. A nemyslete si, že jsme tam byli všichni tvrdě kovaní. Kolega, spolužák režisér emigroval brzy po škole do západního Nemecka, kde řadu let pracoval jako hlasatel Deutsche Welle. Ani já jsem vždy nepracoval zrovna v baštách socialismu.

Zjevení "se" Jana Třísky v onom filmu je svým způsobem magické... Pokud si vzpomínáte, začíná svou roli tím, že sedí zády a otočí se... A kino vydechne: "Tříska!"

No a pak následovala dlooooouhá pauza a Jan Tříska zmizel z našich kin, diváckých zážitků... a spolu s ním skončily na indexu i nádherné filmy jako Radúz a Mahulena, Slečna Golem a koneckonců i Na samotě u lesa.

Je zvláštní, že se nyní nikde nepsalo že Jan Tříska začal v Americe díky Jiřímu Voskovcovi. Slušelo by se to. Nebýt pana Voskovce (pro neznalé, hereckého partnera Jana Wericha do r. 1947), kdoví kam by se osud pana Třísky ubíral.

Vzpomněl jsem si na to i tehdy, když jsem koncem 90. let vysílal českou verzi dnes již neexistujícího filmového kanálu Hallmark. Televizní filmy zde byly vždy na velmi vysoké úrovni a produkce velkolepá a profesionální. A tak jsem také v jednom filmu, k mému překvapení, uviděl v malé roli Jana Třísku. Hrál zde jakéhosi vedoucího. Odmítl hlavní představitelku vzít do zaměstnání; ona nicméně tu práci stejně dostane, protože Třískovu postavu postihne infarkt. Byla z toho krásná tříminutová scéna - plně dramatická a expersivní... Stejnou hereckou vervu tady potom Jan Tříska předvedl v Obecné škole. Nedivím se, že měl úspěch. Na podobný typ excentrického herectví jsme tady zvyklí nebyli.

Setkání s Květou Fialovou bylo pro mne vice než osobní. Vybral jsem si ji pro hlavní roli televizní inscenace Tři Alberti a slečna Matylda, kterou jsem v r. 1994 režíroval. Byla to adaptace divadelní hry Miroslava Horníčka. (Ten mi posléze dokonce za inscenaci poděkoval.)

S paní Fialovou mám z natáčení řadu příjemných zážitků - nevím jak ostatní, ale měla pro mne - tehdy režírujícího svou televizní prvotinu - mimořádné pochopení a nezlobila mne. (Což se o triu Albertů - Donutil, Nárožný, Nový - vždy říci nedalo.) Pouze v jednom natáčecím dni užasle předstírala, že zapomíná text... aby se natáčení protáhlo a nedošlo na další scénu, do které se ji už nechtělo. Její "Bába se zbláznila," kterým to sama komentovala, mi dodnes zní v uších. Bylo to celé tak roztomilé, že se na ni člověk opravdu nemohl zlobit.

V inscenaci jsem si musel zahrát i epizodní roli sluhy (spolu s jiným kolegou, režisérem Issou). A tak se mohu pochlubit, že jsem (nejen) v rámci role paní Fialové políbil ruku.

Dostal jsem od paní Fialové i dárek. Víc vám neprozradím.

A inscenace - navzdory tomu co tehdy psal nějaký kritik, že to není režijní umění obsadit si prvotřídní herce a nechat je hrát  a že jsem do divadelní hry nepřinesl nic nového (asi očekával něco ve stylu obnažených povislých ňader, kterými tehdy excelovala Daniela Kolářová v jakési inscenaci Havlovy hry) - jenže já byl vždy spíš na klasiku než na pokleslé experimenty - nuže, navzdory tomu všemu měla inscenace od svého natočení vice jak 20 repríz a je zařazena do Zlatého fondu České televize.

Jakkoli jsem víc inscenací nenatočil, protože zanikla tvůrčí skupina, se kterou jsem spolupracoval, což se ukázalo jako fatální. V té době jsem už nicméně naplno pracoval v prestižní reklamní agentuře a tak to pro mne osobně fatální nebylo.

Mé setkání s vynikající cemballistkou Zuzanou Růžičkovou se uskutečňovalo vždy výhradně prostřednictvím hudby. Naneštěstí jsem se nikdy nedostal na její koncert. Jednak nekoncertovala nikdy příliš často, jednak povaha mé práce mi nedovolovala dlouhodobě cokoli plánovat. A v okamžiku kdy mi vybylo vhodné volno, byly koncerty paní Růžičkové již beznadějně vyprodány.

Její slavnou nahrávku Dobře temperovaného klavíru od J. S. Bacha jsem si koupil jako komplet, v okamžiku kdy vyšel na LP. Vůbec jsem netušil, jaká to je mimořádná událost. A už vůbec ne, kdo je interpretkou. Hledal jsem tehdy ono Bachovo dílo.

Jakkoli nejsem aktivní hudebník a nikdy nebudu, na interpretaci mám sluch jak se patří. A tak jsem kamžitě jako posluchač vycítil, že mám před sebou něco mimořádného.

A začal jsem se o interpetku - paní Zuzamu Růžičkovou - zajímat více. Překvapilo mne, že byla v koncentračním táboře, překvapilo mne, že si ponechala vytetované číslo a největším překvapením bylo, že si na tuto strunu "utrpení v koncentračním táboře" -  na rozdíl od mnoha jiných - nikdy nehrála. A rozeznívala vždy výhradně struny cemball.

V těchto dnes nás tedy všichni tři opustili. Patří k těm, na než budeme rádi vzpomínat. Ne proto, že byli oporou české kultury, jak se často formálně říká. Ale především proto, že to byli vzácní lidé, osobnosti, které svým uměním dokázali a uměli povznést lidského ducha.

A to zdaleka není dáno každému.

Budete nám chybět!