Tři historky z mého dětství

Za mých časů nebyly blogy, psát si deníčky se nenosilo. Dnešní blogující rodičové mají výhodu: historky svých potomků zapíší sem a hotovo. Co za historky se ale dochovaly z dětství o vás?

Můj o 15 let starší bratr dosáhl věku, kdy se mu začaly zapalovat lejtka. Na přelomu 50. a 60. let u nás přišel do módy twist, rock´n´roill... otevřeli nedalekou restauraci Havana. A bratr měl vedle holek ještě jednu lásku: fotbal. A do toho se mu narodil malý bratříček - tedy já. Co si budeme povídat, co může být pro pubertálního mladíka - mého bratra - horšího?

Dobroučký žluťoučký

Asi nejhorší bylo když mě bratr vyfasoval na hlídání a dokonce mě musel uspávat. A znáte malé děti. Jako na potvoru se jim nikdy spát nechce... zejména po obědě (zato dnes... jenže to zas musí člověk chodit do práce). A tak jsem zlobil, neusínal a bratr toho už měl dost a tak přišel s nápadem.

Vypravil se do spíže.

"Martínku - ochutnej," nabízel mi cosi ve skleničce.

Prý jsem byl v té době dítko pěkně nedůvěřivé. Asi nebylo divu, protože bratr mi prý občas prováděl pěkné věci.

"Ochutnej - podívej jaký je to dobroučký a žluťoučký."

"Ne."

Tak bratr sáhl k osvědčené metodě příklady táhnou: "Mňam, mňam... " smočil v tekutině jazyk. Prý jsem jen velmi, velmi opatrně ochutnal špičkou jazyka. Bylo to dobrý! A sladký! A tak jsem to dobroučký žluťoučký vyzunkl... snad dvakrát nebo dokonce třikrát a pak jsem - k bratrově úlevě - usnul jako špalek.

O pár dní později ale nastalo doma peklo.

"Maminko já bysem chtěl napít:"

"A co Martine?"

"Takový to dobroučký žluťoučký."

Máma namíchala -  jak bylo tehdy zvykem - šuměnku. Citronovou.

"To není ono...," začal jsem se kabonit.

Máma zkusila něco jiného. Snad vaječný žloutek v mléce a s cukrem?

"Ne-e-e... To není onóóó"

Co to budu natahovat. Skončilo to mým neskutečným brekotem a řevem, že "chci to dobroučký a žluťoučký..." A máma se hned vrhla doma na bratra, sotva přišel z fotbalu:

"Co jsi mu to dal?"

Bratr hned věděl, kolik uhodilo: "Nic."

"Jak to nic? Pořád chce nějaký dobroučký žluťoučký.... Co jsi mu dal?!"

"Nic, co bych mu dával...?"

Bratr dodnes vypráví, že nikdy, NIKDY mámě neprozradil co mi tenkrát nalil. Vám to prozradit mohu, i když jste si to asi už dávno domysleli sami.

To "dobroučký, žluťoučký" byl... vaječný koňak.

Opice hnědá, zelená

Každé dítě má v dětství nějakého toho chlupatého plyšáka. Většinou jsou to různí méďové. Já měl pro změnu opici. Ne z alkoholu - viz výše. Ale pěknou malou, plyšovou, asi 30cm velkou... Kdoví, kde ji tenkrát otec sehnal. Tehdy, počátkem 60. let bylo nedostatkové všechno.

Opice spolehlivě zabrala. Zejména jsem s ní ale spolehlivě usínal v postýlce. Pokud mě zrovna otec neuspával pohádkami. No, uspával. Vykládal na moje přání veselé historky o čertech a čírťatech, že se smála i máma vedle něj v manželské posteli a hubovala ho ať už dá pokoj, že musíme spát.

Už jste obědvali? nebo večeřeli? Ne? To je dobře. Protože...

V naší rodině byla v oblibě zejména k večeři hrachová kaše. Plynatostí, kupodivu, naše rodina nikdy netrpěla a tak je tomu u mne dodnes. A tak hrachová kaše s buřtem a kyselou okurkou byla často. K mé radosti. Hrachovku jsem nezřízeně miloval. Doslova nezřízeně.

A to nezůstalo skoro nikdy bez následků. Na rovinu, hrachové kaše jsem se velmi často přejedl tak, že... no, odnesla to ona opice. Z hnědé roztomilé opičky se často změnila v zelenou. Víc to asi rozebírat nemusím.

Co by následovalo v tehdejší běžné rodině?

"Tak se nedá nic dělat, musíme ji vyhodit."

Ne tak u nás. Tatínek totiž dělal v chemické čistírně. Ovšem ne ledajaké, ale prominentní. U Václaváku, v ulici Ve smečkách. A hned vedle divadla Semafor, které tehdy sídlilo v prostorách dnešního Činoheráku. A tatínek byl velmi prominentní žehlíř. Protože uměl. Dělal jen pro VIP. Tudíž se spolu s obleky Waldemara Matušky, Karla Gotta, Karla Štědrého Jiřího Suchého a rovněž! prezidenta Antonína Novotného ... spolu se všemi s nimi se rovněž čistila moje poblinkaná opice.

Tatínek ji večer přinesl vždy domů čistou, voňavou... navoněnou "tetrachloretylénem"... a opice byla opět hezky hnědou, byť stále více olysalou opicí...

...no, až už to jednoho dne nešlo, opice se téměř rozsypala... a já dostal novou krásnou hnědou opici... krásnou, hnědou do nejbližší večeře, kdy byla opět hrachová kaše!

Šlechtické hnízdo

To už byl bratr po vojně a definitivně si našel holku... No, víte jak to chodí. Mladí jsou nadržení a staří překážejí. O to hůř, když je tady ještě onen o 15 let mladší bratříček... už ve věku i eroticky zvídavém a tedy značně obtěžujícím.

Naštěstí pro bratra jsme bydleli těsně vedle kina - však v něm maminka do mého narození dělala uvaděčku. A tak bratr jednoho dne opět přišel s geniálním nápadem. Brášku šoupne do kina na film a on si domů přivede holku!

"Martine, chceš do kina? Hrajou pohádku," začal nenápadně, zatímco holka už někde stepovala za rohem.

Pohádky a dětské filmy jsem miloval. Byl to jeden z důvodů, proč jsem šel posléze studovat filmovou režii. A tak jsem se poměrně prostoduše nechal nalákat aniž by mi v tom věku došlo, že od 17,30 asi dětské filmy nehrajou.

Usadil jsem se v kině důvěřivě do sedačky. Pohádku skutečně nehráli, ale zato hráli dvojfilm! Sovětský! Bratr měl na své úmysly téměř dvě hodiny času. A já jsem téměř dvě hodiny čekal na pohádku a neskutečně jsem trpěl. V té době jiné než sovětské filmy se snad jednu dobu ani nehrály. A skoro všechny byly dvoudílné. A všechny byly neskonale nudné. Obzvláště pro dvanáctiletého kluka.

Jediné, co si z té neskonalé filmové nudy pamatuji byla dlouhá cesta v kočáře, kdy hrdina s dámou jedou nekonečně dlouho březovou alejí...

Zpětně odvozeno to musel být film Šlechtické hnízdo. Romantické melodrama; ještě ke všemu podle předlohy vrcholného ruského romantika I. S. Turgeněva. A film samotný byl neskutečně dlouhý - 111 minut!

Ale film splnil účel. Já byl na dvě hodiny pryč a bratr měl dvě hodiny na milostné pletky.

Nevím, jestli to byla bratrova nastávající. Ale asi ano. Šestnáctiletou budoucí švagrovou museli zplnoletit a bratr se ve svých 27 letech oženil.

Film Šlechtické hnízdo jsem od té doby nikdy neviděl. A to ani během pěti let studií filmové režie v Sovětském svazu. Režisér Michal Končalovskij nebyl v té době ještě mocným z mocných a tehdejší mocná režisérská klika včele s Gerasimovem a Bondarčukem tehdejší mládež příliš nepropagovala. Byla to nežádoucí konkurence. Navíc tady probíhal věčný, skrytý politicko-společenský svár mezi jevrejskou a mezi staroruskou šlechtickou vrstvou. Končalovskij patřil k té šlechtické vrstvě společnosti. A tak nám jejich filmy nepromítali ani na škole.

Ano, nebyl by to problém si film zaopatřit. Nepochybuji, že existuje i kopie na internetu. Rusky jsem taky nezapomněl.

Děkuji, nechci.

V podvědomí mám onu neskutečnou nudu, kterou jsem se tehdy musel protrpět. Šlechtické hnízdo...