Po šesti letech mne shoda okolností zavála znovu do Tokia. Pochopitelně se nemohu s vámi nepodělit o své nové dojmy a zážitky a věřte mi, že to občas bude stát za to!
Tvářit se moudře a říkat, že v Japonsku jsou hlavně Japonci, je totéž, jako nosit sovy do Athén. Prostě, potěšte se několika desítkami fotografií a věřte mi, že se z toho množství nevybíraly zrovna jednoduše.
Prvním tématem by mohli být Japonci pochodující.
Perlami a budoucností národa jsou vždy děti. A v Japonsku není problém na ně narazit. Ovšem, kočárky tady ve velkém množství nečekejte. Ti nejmenší jsou nošeni, případně vozeni, ti starší to zvládají sami.
Častým cílem jsou pochopitelně nákupy. I tady platí pravidlo "náš zákazník - náš pán" i když má do výšky třeba jen 80 centimetrů.
A děti jsou pochopitelně fotografovány při všech možných příležitostech. Nejlépe pak při svátku dětí; díky kterému se Japonsko ozdobí "vlajkami" pestrobarevných hedvábných ryb. Fotografuje se všude možně.
I v čilém denním ruchu se Japonci rádi zastaví. Na kus řeči s mnichem, v kavárně nebo, aby si poslechli nějakého politika. Jinak se ale stále něco přepravuje a někam se spěchá.
Reklama je všudy přítomná. A někdy to trochu překvapí. Jako třeba mne zarazilo, proč členové nejpopulárnější japonské pop skupiny Arashi propůjčili své tváře propagaci alkoholu, tedy piva. Pro řadu mladých jsou totiž ve všem napodobovaným vzorem. A reklamní pracovníci to vědí. Pak už je to zjevně jen otázka peněz.
Aniž bych ovšem tuto propagaci alkoholu omlouval, je jasné, že kariéra této pětice pomalu končí. Proto za peníze propaguje i alkohol. A na paty jí ovšem šlapou mladší generace. Jako třeba při odletu na letišti Hameda jsem zaregistroval šum kolem dvou evidentně popových hvězdiček... O koho ale přesně šlo nevím.
V Japonsku se samozřejmě hodně cestuje. Cestování rikšou je dnes spíš jen atrakce pro turisty. Ti zámožnejší pak použijí ne obyčejné, ale luxusní taxíky, kdy řidiči jsou neustále v pohotovosti. Jinak je nejčastějším dopravním prostředem, přísměstský vlak, metro... někdy je to k nerozeznání. A čas strávený v dopravě je třeba řádně využít.
A nad vším bdí pochopitelně bdělé, odpovědné oko vlakvedoucího.
Samozřejmě, že Tokio dokáže být i jedno velké mraveniště.
A jak se říká, v nejelpším se má přestat. Proto honem ještě na památku před odletem dvě foto z fotoautomatu. Největší švandou přitom bylo, že si musíte během tuším 10 vteřin srovnat hlavy tak, abyste se vešli do okének pro hlavy. O zábavu je postaráno...
Ale nebojte se, to ještě není úplný konec mých zážitků a postřehů. Když si přeložíte následující větu
????????—??????????
budete vědět, o čem to bude příště.
