Před měsícem pro novináře a dnes tedy pro širokou veřejnost se otevírá nejvyšší vysílací věž na světě a druhá nejvyšší stavba lidstva. I můj objektiv o ni zavadil při cestě do Tokia.
"Takový schody do nebe..." zpíval Karel Kopecký ve známé písničce 60. let.
Inu, kdybyste chtěli po nich vystoupat po Tokyo Sky Tree, jak se ona věž nazývá, museli byste zdolat přinejmenším 634 metrů jak se dočtete, ale kolik by to bylo schodů, se pravděpodobně nedočtete nikde.
Měl jsem to štěstí, že jsem se předloni podíval do Tokia. Byl to pro mne nezapomenutelný výlet a prakticky on-line reportáže z Tokia jsem psal přímo z japonského hotelý každý večer nebo ráno rovnou do editoru blogu. Bez háčků bez čárek, zato na japonském noteboku, který mi občas dal pěkně zabrat svojí tvrdohlavostí prosazující neustále japonské psaní... se spoustou překlepů, ale i se spoustou neopakovatelných zážitků.
A mezi ně patří především návštěva chrámu Sensóji. Právě nedaleko od něho se Tokijský nebeský strom tehdy stavěl.
V tom právě spočívá mistrovství Japonců - spojit nespojitelné, v daném případě historii a moderno, protože věž stojí jen několik set metrů od legendárního chrámu s obřími lampióny. Dovolil jsem si na foto zvěčnit i svoji maličkost, jakkoli pro tento druh fotografií zrovna nehoruji...
Samotný chrám ale stojí za to.
Pro Japonce ale opravdu není problém spojit cokoli s "čímkoli".
A věřím, že z Tokijského nebeského stromu bude na město stejně nádherný pohled jako z Tokijské věže nápadně připomínající Effielovku nebo Petřín.
A nebo z mrakodrapu Mori Tower na Roppongi Hills, ze kterého je naopak vidět ona Tokijská věž.
Nová věž Tokijský nebeský strom bude nepřehlednutelná. Jak by ne. Kdo by se nechtěl dostat do nebe, že?
