Svět je kulatý míč a my do něj kopeme

Taky už máte plné zuby blogů o  politice? Tak dneska zase jednou něco odlehčeného - trochu z historie mých blogů. Aneb můžete psát o všem, ovšem na vlastní riziko.

První blog. 1. září 2008. Psal jsem jej vlastně noc před tím. A titul měl stejný, jako ten dnešní. A hned to začalo nějakým tím konfliktem s adminem. A hned jsem také naznačil, kudy se moje témata budou ubírat. Pokud mi nevěříte, přesvěčte se sami.

Od té doby jsem napsal neuvěřitelných 860 blogů. 10 let, průměrně to vychází na 1,6 blogu týdně.

A samozřejmě jsem si lámal hlavu, jak psát dobrý blog... ale také jak psát úspěšný blog. Jistě chápete, že to není jedno a totéž.

Praxí jsem si ověřil, že pokud kopete nikoli tedy do Zeměkoule, ale do správné strany, do správného politika, v nejhorším případě do správného tématu - dočkáte se!

Jenže, to není můj styl. Nemám autorsko prostituční povahu a nikdy jsem ji neměl.

Jistě, uznávám neco jako "nutné zlo"... uznávám tedy něco jako kompromis. Ale přesně rozlišuji hranice mezi kompromisem, konformismem a populismem.

Ne nadarmo mi od mého prvního filmového počinu na Barrandově v r. 1986 začali přezdívat Napoleon. Prostě jsem věděl, co tzv. "můžu pustit" a co ne a na tom jsme trval. Později to v r. 1992 ocenil i produkční pohádkové komedie, kterou jsem napsal pro Helenu Růžičkovou: "Je neústupný"... to jsem totiž trval na tom, aby roli krále hrál Jiří Slovák. Panu produkčnímu se zdál příliš drahý (jako se všechno zdá drahé všem produkčním šejdířům, pokud si zrovna nevybavují svoji kancelář, sic!). Utnul jsem diskusi na toto téma jednou větou: "Na nás dva lidi do kina chodit nebudou, ti přijdou na Růžičkovou, a na Sováka..." Nu, pohádka se nenatočila - zkrachovala AB banka a producent tam měl uloženy všechny peníze. - Dokonalý obraz budoucnosti let 90.

Blogy jsem začal psát cílenou náhodou. Skončil jsem v jednom zaměstnání a vracel se do předchozího. Byl jsem o to doslova požádán. Abych se vrátil na projekt, ze kterého jsem jinam odešel, protože jej rušili, takže jsem se vrátil a než se vše vypapírovalo tu, tam či onde, projekt zrušili definitivně a já se vrátil tedy k onomu zaměstnavateli, ovšem na jinou pozici. Z řady důvodů vzato jsem si polepšil... i když každá mince má dvě strany a vy se musíte rozhodnout, která si myslíte, že vám padla: panna nebo orel.

Takže než jsem nastoupil, tak jsem byl dva měsíce doma. Já nevydržím být nečinný a "nezaměstnaný" ani týden. A tak jsem si usmyslel, že bych mohl začít psát blogy. Bezpochyby mne ovlivnil přinejmenším ve výbéru on-line média zde již píšící Aleš Presler, můj dlouholetý kamarád, který nedávno odešel ze života.

A ukázalo se, že psát blogy je tak trochu jako droga. Jednou to zkusíte a pokud jste trochu psaví, už se té závislosti nezbavíte... ehm, pokud jí nejste zbaveni např. administrátory blogů. A nemyslete si, že jsem s nimi také neměl pár konfliktů. A pokud jste vyškrnutí ze stranické listiny blogerů, dá se pak najít jiná "blogerská strana"...

Ovšem současná on line média na blogy prakticky rezignovala. Novinky zrušily blogy úplně; Lidovky či Aktuálně si zavedly jimi vybrané blogery v podstatě na úrovni stálých komentátorů... ale "vox populí vox adminae" (či spíše obráceně) je pouze na iDnes.cz Čímž netvrdím, že bych zdejším adminům jejich práci záviděl - na to se pohybuji v médiích dostatečně dlouho ze všech stran (jako čtenář, jako tvůrce, jako pracovník i jako organizátor a dokonce jako vyskoškolský přednášející).

Za oněch 10 a půl roku, co blogy píši, se mnohé změnilo.

Obsahově, nároky, pravidly... Dokonce i ten počítač, na kterém píšu, prošel za ta léta několikerou rekonstrukcí a transplantacemi...

Možná zajímavější, než o čem píšu, je to O ČEM NIKDY NEPÍŠU.

Za prvé, mé tzv. intimní soukromí. Můj dům - můj hrad, říkají Angličané. A mají pravdu.

Jistě, napíši občas o svých kocourech - o tom minulém i o těch dvou současných. Podělil jsem se s vámi o nejednu katastrofu, zejména když mne vytopila pračka. Zavzpomínal jsem na léta u filmu. A rád se podělím o zážitky z jakékoli dovolené...

Ale nezlobte se, kde a jak a s kým žiju, je moje soukromí a chráním tím nejenom sebe, ale i své blízké.Jako třeba poloslepého přítele z Malajsie, jako svého bratra a jeho rodiny, jako synovce a jeho rodinu... Pochopitelně své nejbližší kamarády a známé...

...a pak také své další soukromé světy: jak trávím volno, kam rád chodím či nechodím... O mých osobních zálibách či sociálních sítích se prakticky také nedozvíte; čímž nejsem tak naivním, abych si nemyslel, že nejsem nedohledatelný. Byl jsem jedním z průkopníků sociálních a zájmových webových stránek u nás (tehdy ještě v primitivním html - tak se to dalo - i webové a emailové viry byly ještě v plenkách), stejně jako jeden z prvních masových uživatelů internetu (přes dial up, 32 kb/s - to byla panečku rychlost!), stejně jako uživatel webové net komunikace... Svoji digitální stopu jsem zanechal dostatečnou.

A nejen u nás, ale prakticky po celé Zeměkouli, pokud chcete vědet. Pořád je to totiž o tom Světě, do kterého kopeme jak do kulatého míče.

A víte co? Začalo jaro. Je hezky, jděte raději ven!

Jo, pardon a o čem nikdy nepíšu za druhé? O svém zaměstnání. A ne, že by nebylo o čem psát; práce v médiích je vždycky zajímavá! Ale věci jsou neustále v pohybu, stejně jako ten Svět. A já osobně k tomu nepotřebuji žádné vnitropodnikové směrnice. Mám dostatek zkušeností i tzv. loajality a pochopení. Takže prostě má současná práce není tématem pro mé blogy.

Tak hezký den a moc do toho kulatého míče jménem Svět nekopejte. Nezaslouží si to!

Neumělá kresba v profilu i foto: autor.