Sorry jako

Taky se vaše ratolesti dívají na animované filmy? Kromě toho, že je v nich spousta násilí, obsahují ještě jednu velmi nebezpečnou věc. Je plíživá, výchovná, a její nebezpečí si ani neuvědomujeme. Tím hůř.

Napadlo mne to už před nějakou dobou.

Díval jsem se v televizi na poskakující barevné postavičky… Nevím už, jestli by tam byly nějaké holčičky manekýnky, nebo to byli přímo žlutí hrdinové že Springfieldu, případně nějaký kung-fu, či zoologický živočichové a podobně. Není to podstatné. Stejně jako není podstatné, že se dívám po ránu zrovna na to – pořád lepší a méně nervující než se koukat na nervy drásající zprávy, různé kriminálky, drama s hystericky se pitvořícími herci… apod.

A tak u nás, dospělých, většinou běží po ránu kanál s nějakými novodobými animovanými filmy.

Ty animované filmy, ve své šíři záběru, obsahují nejrůznější dosahy a přesahy do každodenního života – nejen nás dospělých, ale především dětí. Jak by ne, vždyť pro ně jsou především určeny.

Jak animované filmy, tak animované seriály jsou logicky o příběhu. A základem bývá co: někdo se o něco snaží, snaží se něčeho dosáhnout, nebo se snaží něco získat… vesměs jako pro růst své osoby či osobnosti, nebo něčí záchranu. A to jsou jenom ty pozitivní motivace, o nejrůznějších zloduších nemluvě.

Takhle jsem se zase jednou díval na něco takového poskakujícího kvílejícího… Ty hlasy jsou zpravidla stejné nebo podobné. Dabingová macha a klika je prostě jen jedna. A zas není tolik herců, kteří jsou ochotni si ničit hlas kvůli animovaným postavičkám – jako kdysi Jiřina Bohdalová s Křemílkem a Vochomůrkou, nebo dnes Bohdan Tůma se známým skřehotavým zeleným mužíčkem. Takže díky omezenému okruhu daberů má člověk někdy pocit, že se dívá na jeden a ten samý příběh nebo aminovaný seriál.

Tak tedy přitom koukání jedna hrdinka, dejme tomu, něco provedla jiné hrdince. Tu ublíženou hrdinku to samozřejmě bolelo, ať už proto že jí ublížila nebo vynadala nebo podvedla… To už si nepamatuji.

Načež ta provinivší se hrdinka pronesla:

"Ach, sorry, omlouvám se."

Čekal jsem co bude dál, zda potrefenou nějak bude ošetřovat, pomůže jí postavit domeček z kostek který rozbourává apod., to už nevím co bylo.

Podstatné je, že se dál nestalo nic!

Oním sorry a omlouvám se bylo všechno vyřešeno. Příběh jel dál. A v tu chvíli mi to došlo!

Takže stačí říct jenom Sorry? Následky žádné? Žádná pomoc nebo snaha o nápravu toho co jsem způsobil?

A teď si to převeďte do běžného denního života vašich dětí.

Ne nadarmo se občas říká, že dětičky jsou zrůdičky. Někdy provokuji, někdy zlobí… Vesměs je to o zkoušení. Nejprve v ranném věku o zkoušení dovedností… Dokážu uchopit, vzít, dokážu pustit, dokážu rozlít… Posléze je to o provokaci ve stylu - co všechno si mohu dovolit? Kam až můžu zajít? A někdy je pochopitelně taková aktivita výsledkem záchvatů jakéhosi dětského vzteku. Nedovolíš mi jíst hranolky, tak praštím lžící tak až tu kaši vyšplíchnu z talíře.

Někdy to pomůže – dítě se zklidní, ať už přičiněním rodiče, nebo tímto takzvaně jednoduchým vybitím vzteku. Výchovné prostředky jsou v tomto směru na vás jako na rodičích.

A teď si vezměte takového náruživého dětského diváka animovaných filmů. Neříkejte mi, že se vaše děti po ránu nedívají. Za celý den jsi jich ještě užijete dost a dost, v práci jste se taky nadřeli, chcete si zkrátka třeba o víkendu aspoň hodinku pospat. (Nebo pro sebe uloupit kousek manželského štěstí.)

A dál už snad asi nemusím příliš mnoho psát.

Váš roztomilý potomek po výbuchu vzteku, potom co něco provedl… Prostě se na vás a roztomile zaculí, dětičky jsou v tomto obzvlášť roztomilé. A pronese něco ve smyslu: "Jé, sorry."

A s pocitem, že je všechno vyřešeno, odkráčí do svého dětského pokoje, hrát si s tabletem, v lepším případě s nějakými plyšáky, postavičkami, kostkami, nebo prostě jen trhat knížku dětskou.

A vy stojíte a zíráte na stůl s rozlitým kafem, které se mísí třeba s ranním dětským toastem, krupicovou kaší, dětskou výživou a tak dál.

Spokojíte se s oním sorry?

A sami jako služka všechno uklidíte? Máte za to, že tím to je vyřešeno? Případně to řešíte sami nějakým slovním výbuchem či trestem?

Nebo je lepší počkat až se dítě zklidní, vzít je a donutit je to uklidit samo? Tedy: řešit následky?

V životě by to mělo dělat automaticky. Nejen se učit omlouvat, což je správné, ale také nést za své činy následky a důsledky. A umět vyřešit a odstraňovat. Nikoli mít za to, že omluvou je vše vyřešeno a utéci od problému.

To všechno mne napadlo při sledování těch současných animovaných filmů.

A já vám držím palce, aby se vám z vašich dětí podařilo vychovat nejen slušné a řádně se chovající lidi, ale i ty, kteří umějí nést za své činy odpovědnost a kteří umějí odstraňovat a řešit své vlastní chyby.

Pozor na animované filmy!