"Silvestr je za dveřmi."

I v daleké cizině slavíváme příchod Nového roku. Zpravidla je vyvrcholením všech oslav. A někdy je také vyvrcholením poněkud zábavných malérů...

Toto neni rok 1980, ale pro zajimavost: muj prvni Silvestr behem studii v Rusku, z r. 1976. I ten fotopapir je autenticky.M. Faltyn

Jak už jsem se zmiňoval v předešlých dvou pokračováních - svátky roku 1980 byly pro mne velmi vypečené. Studoval jsem vysokou filmovou školu posledním rokem. A spolu s dalším českým spolubydlícím jsme organizovali "prestižní" české svátky - z velké části po nostalgii našich vánoc a Silvestra, z části také proto, abychom je předvedli některým místním dívkám, jež nás zaujaly a které byly součástí našich tehdejších oslav.

Osud to za nás - tedy především za mne - rozhodl poněkud jinak. Naservíroval mi hned tři kulinářské trapasy - v podobě vánočky, v podobě kapra - a do třetice, v den přicházejícího Silvestra, v podobě kuřete označovaného v Rusku jako kuře "tabaka."

To byl dárek ruské kamarádky, kterou jsme před tím pozvali na Štědrý večer. Revanžovala se nám tím, že se s námi podělila o dárkový potravinový kupón. To byl v podstatě potravinový lístek na vybrané pochoutky. Byl přidělován vedením školy (fabriky, firmy, družstva...) obzvláště zasloužilým administrativím pracovníkům, aktivím zaměstnancům a zasloužilým známým. Hlavním dárkem kupónu, který buhvíjak získala ona spolužačka, bylo tedy ono kuře tabaka, které nám se vší slávou přinesla. Na mne - jako vždycky - zbyla úloha kuchaře.

Všechno by bývalo bylo v pohodě, pečení jsem měl mnohokrát bezproblémově vyzkoušené v remosce s názvem "ČUDO" (ZÁZRAK). Vše by byla jednoduchá záležitost, nebýt jistého detailu:

Milé kuře mělo hlavu s hřebínkem a se zobákem, bylo s pařáty a s vnitřnostmi!

A to byl malér - vychován xaverovskými vykuchanými kuřaty socialistického Československa, nebyl jsem připraven na jeho sovětského "bratra." A co víc, ač jsem měl řadu přímých příbuzných na vesnici, já sám jsem nikdy neasistoval při podobné operaci jako je příprava takového polovykuchaného kuřete. Proto mne poněkud šokovalo nejen přání spolubydlícího, udělat je tradičně "po česku", ale hlavně aktuální podoba kuřete.

"Jak jste k němu vůbec přišli?" zabědoval jsem spolužákovi česky, vědom si nespolečensky toho, že nám návštěva nemůže rozumět.

"No jak," reagoval spolužák. "Přišli jsme s kupónem do obchodu, tam měla prodavačka za sebou horu zmražených kostek. Do jedné prostě brnkla - pink! - kostka spadla na zem, rozlomila se vejpůl a z ní vypadlo to kuře."

"Ach jo," pokrčil jsem v duchu rameny, vědom si toho, že mi nikdo nepomůže a neporadí jak dál.

V tu chvíli jsem dostal spásný nápad. Vlastnil jsem totiž v té době (díky moskevské prodejně zahraničních a tedy i českých knih) tři nejprestižnější u nás vydané kuchařky. Velkou kuchařku V. Brabce, Mezinárodní kuchařku J. Fialové a Kuchařku naší vesnice. K poslední jsem se vždy uchyloval jako k poslední spáse v nouzi nejvyšší: tady bylo všechno, ba vlastně víc než všechno, Tady byly nejen samotné recepty, ale zde do podrobna popsány i důležité postupy "jak na to". S ní bych si byl troufnul udělat třeba i zabijačku - tak dokonale zde bylo vše popsáno.

Podotýkám, že slabší nátury by možná měly několik následujících odstavců přeskočit, ale o tom to moje dnešní líčení vlastně je.

Nalitoval jsem téma "kuře." Zde jsem se dozvěděl, že kur se dodává na trh sice zbaven peří (nicméně popis jak případně spařit kuře či slepici byl uveden), ale vykuchání zaleží na typu prodeje. Pokud je kuře tzv. polovykuchané, jsou už zpravidla střívka vyháčkována ven a nám zbývá jen vykuchat játra, žaludek a další. Pri zopracovávání jater je třeba opartně oddělit žluč, pravila odborná literatura.

Provedl jsem první řez a začal jsem preparovat vnitřnosti. Játra letěla do koše rovnou. Odmítl jsem studovat jak oddělit žluč, maje na paměti jak se jednou něco podobného doma nepovedlo matce a jaký to byl tehdy malér. To jsem tady zkrátka riskovat nehodlal. Žaludek jsem naopak zkušeně otevřel a vymyl nestrávené zrno, oddělil srdíčko i pličky - vše bylo tím připraveno, už ani nevím, co se s tím dělo pak. Snad jsem z toho pak dělal nejaký menší vývar.

Tím byla první část za mnou. Jenže co dál? Nebohé kuře mělo stále kompetní hlavu, krk a pařáty.

I uchýlil jsem se opět k odborné literatuře. Ta slova si budu pamatovat snad do smrti: "Hřebínek drůbeží hlavy sloupneme, oči vyloupneme a jazýček vytáhneme ven... Pařáty sloupneme a oddělíme."
Zařal jsem pařátky. Jakž takž je sloupl, oddělil - špičky s drápy zrecykloval do koše a zbytek přidal k části určené na polévku.
S vlastním žaludkem v krku jsem se rozhodl pustit do další fáze. Uchopil jsem kuřecí hlavu. Rozevřel jsem zobáček, jazyk tam skutečně byl. Řekl jsem si, že ten si nechám na "později". Pak jsem odhrnul víčko a na mne se zahledělo mrtvolné oko.
"Tak na tohle já nemám žakudek!" prohlásil jsem rezolutně. V tu chvíli se mi totiž zvedl žaludek definitivně, "sekera padla" a kuřecí hlava následovala za nebohými játry do koše.

Tak nějak jsem oddělil zbytek krku - ovšem způsobem, že se kuřecí skelet rozpadl - takže další příprava kuřete přicházela v úvahu už jen jako porcované kuře. Částečně mne to uklidnilo. Pomohlo mi to vyřešit problém, jak celé kuře nacpat do poměrně ploché remosky. Takže přišlo na řadu koření. A vlastní pečení... no, a tím to vlastně celé skončilo.

Tím se tak nějak upokojil  nějaký duch, který si na mne zasedl a škodolibě kazil co se dalo - možná jen potřeboval onu obětinu v podobě kuřecích jater, hlavy i pařátů... nevím, netuším. Mystiku přenechávám onomu spolužákovi, dnes váženému profesorovi Olomoucké university. Nezkoumal jsem to sám nikdy a nepřemýšlel jsem o tom.

Zato se celé ty troje sváteční události nesmazatelně zapsaly do mého života a občas nastanou vhodné chvíle se s někým o ně podělit. Tak jako třeba teď já s vámi. A až vám bude nějak v nadcházejícím roce smutno, či nedej Bože dokonce těžko, vraťte se sem. Možná se trochu pobavit, pousmát, a nebo si alespoň připomenout, že

I o svátcích může být občas veselo.

Zejména pokud je člověk tráví v zahraničí a rozhodne se si je stůj co stůj počeštit!